UNDRESS and DISAPPEAR

  Před každou cestou jsem nervózní. Nebojím se překážek, které nám dobrodružství přinese, ale cítím pokoru.  Dobře si uvědomuji, jaké mám štěstí, že můžu opustit hranice naší země. Země, která byla po dlouhých čtyřicet let odříznutá od okolního světa. Přeletět oceán a za 14 hodin se ocitnout na půdě Ameriky jakoby se nechumelilo. Krásně to popsal S. Mawer v knize Pražské jaro.  Lidé ze západní Evropy, kteří v minulém století viděli železnou oponu, ostnatý drát, kterým byla naše země obehnaná, nechápali k čemu je. “Takový tank Patton by tím projel stejně snadno jako traktor laťkovým plotem. Oni to vědí a my taky. Tak na co je to dobré?” Jenže oni se zvenčí ničeho bát nemusí, odvětil americký voják dvěma Angličanům, oni brání vlastním lidem, aby se nedostali ven. A pokračuje: “Není to nic jiného než zkurvené vězení, bezpochyby největší vězení na celém světě.” Zkrátka před každou cestou si uvědomuji, že se mi dostává jakéhosi bonusu, že mám štěstí, že žiju relativně ve svobo...

V Oregonu byl člověk lesem doslova sevřený, dlouhé lišejníky visící ze stromů se nás přímo dotýkaly, jakoby nás chtěly pohladit. Nádherný pocit. Nikdy jsem nezažila tak úzký až intimní kontakt s přírodou jako v Oregonu. Lesy, v kterých se šeptá. Jezera, v kterých se prostě musíš vykoupat. A třešničkou na dortu - výhledy na majestátné a zasněžené sopky. Pohled pro nás Středoevropany tak exotický, dechberoucí. Od té doby, co jsem zpátky, se mi svírá srdce pokaždé, když si na tu nádheru vzpomenu. Jakoby nám někdo naservíroval všechno co v životě milujeme na délku 1200 km. Nekončící singláč vedoucí zeleným tunelem přes celý Oregon, sen každého, kdo miluje traily. Od ranního koupání, až po hvězdnou oblohu večer, singláč a nad ním vymetená obloha, sdílení a symbióza s někým blízkým a ty prastaré lesy! Co víc si přát? Odkaz na celý rozhovor: Oregon Timber Trail - jaký byl v porovnání s Tour Divide