Much Ado About Nothing

 

Před každou cestou jsem nervózní. Nebojím se překážek, které nám dobrodružství přinese, ale cítím pokoru.  Dobře si uvědomuji, jaké mám štěstí, že můžu opustit hranice naší země. Země, která byla po dlouhých čtyřicet let odříznutá od okolního světa. Přeletět oceán a za 14 hodin se ocitnout na půdě Ameriky jakoby se nechumelilo. Krásně to popsal S. Mawer v knize Pražské jaro.  Lidé ze západní Evropy, kteří v minulém století viděli železnou oponu, ostnatý drát, kterým byla naše země obehnaná, nechápali k čemu je. “Takový tank Patton by tím projel stejně snadno jako traktor laťkovým plotem. Oni to vědí a my taky. Tak na co je to dobré?” Jenže oni se zvenčí ničeho bát nemusí, odvětil americký voják dvěma Angličanům, oni brání vlastním lidem, aby se nedostali ven. A pokračuje: “Není to nic jiného než zkurvené vězení, bezpochyby největší vězení na celém světě.”

Zkrátka před každou cestou si uvědomuji, že se mi dostává jakéhosi bonusu, že mám štěstí, že žiju relativně ve svobodné části světa a moc si toho vážím. Není to tak úplně potřeba zážitků, které mě vyhání na cesty. Není pravda, že zážitky vám nikdo nevezme. Klidně o ně můžete přijít kvůli stařecké demenci nebo Alzheimerově nemoci. Těžko říct, co se vám pak bude honit hlavou, možná že někde uvnitř ucítíte libý pocit, když vám někdo bude předčítat vaše vlastní zážitky. Jenže bude někdo takový? Bude mít někdo čas a chuť vám číst? Pochopí, že je to pro vás důležité, i když váš výraz bude nehybný jako tvář voskové figuríny? Těžko říct. Možná si všechny zápisky založte k občance nebo ke zdravotní dokumentaci s instrukcemi, co s nimi, až vy už budete mimo. 

Na putování  se mi nejvíc líbí intenzita prožívání, skutečné tady a teď. Čas je pouze relativní a z těch upachtěných každodenních vteřin se přemění jen na východ a západ slunce.  A pak je to flow, do kterého se v běžném životě dokážu dostat málokdy. Když ale jedu po útesu nebo trailu zaříznutém ve svahu úplně poprvé, jsem v tom největším flow, oči na stopkách, totální soustředění, adrenalin a vyplavení endorfinů. Flow, to je to, oč tu běží.

Před Oregon Timber Trailem, trasou vedoucí z jihu na sever Oregonu po singletracích, jsem měla obavy, zda není příliš brzy na tak dalekou cestu. Vzpomínky na Tour Divide z předchozího roku byly ještě tak čerstvé, stále jsem z něho čerpala v každodenním životě. Nepřebiji  a nezapomenu všechny vzpomínky na něj kvůli Oregonu? Není to rouhání plánovat hned další léto zase tak velkou cestu?

Věřím, že vaše životní flow, vám ukáže, jestli děláte věci v životě správně. Pokud jde všechno jako po másle, jedete na správné vlně, pak jste tam kde máte být a děláte co vám je souzeno. Mě uklidnily dvě situace, abych věděla, že jsem v Oregonu správně. První příběh se odehrál v letadle při přeletu z Philadelphie do Portlandu. V letadle se jídlo i nápoje platili, což jsem nevěděla a objednala jsem si pivo. Starší letušák si řekl o čtyři dolary. Řekla jsem, že přítel, který má peníze, sedí někde vepředu a že to nebudu komplikovat a nic si teda nedám. Letušák mi pivo stejně podal a řekl, že mu pak mám říct číslo sedačky mého přítele, že si ho zkasíruje. Když pak procházel po chvíli kolem, řekla jsem mu to číslo. Letušák nejdřív dělal, že neslyší a pak se na mě zašklebil, že vůbec neví o čem mluvím. Na to paní, která seděla vedle mě řekla, že byl opravdu velkorysý, že to se nestává, že jí taky mohl dát to víno zadarmo. Četla zrovna Shakespeara: Much Ado About Nothing. Chvilku mi to trvalo, než mozek pochopil. Mnoho povyku pro nic. A touhle mantrou ze mě spadnul všechen stres a pochybnosti, jestli Oregon není rouhání. Možná opravdu všechno moc řeším - mnoho povyku pro nic…

A pak přišel ten dechberoucí pohled na Cascade Mountains. Hluboké nekonečné lesy a v dálce za sebou tři zasněžené sopky. Majestátný Mt. Hood, Mt. Jefferson a ve Washingtonu ležící Mt. Adams. Nikdy jsem takovou nádheru neviděla. V tu chvíli jsem věděla, že Oregon je to místo, kde mám být. Naprosto mě uchvátil už při prvním pohledu z letadla. Tohle ale nebude vyprávění o přírodě a trase, ale o lidech a setkání s lidmi v Oregonu.

Mohamad: taxikář Lyftu

Hned na letišti objednáváme Lyft. Je to vždycky harakiri, sice Amerika, ale taxikáři většinou nemají trucky, kam by se krabice s kolama v pohodě vešly, takže je potřeba objednat Lift XXL. Už nevím proč jsem si poznamenala právě Mohameda, ale asi proto, že první jméno a je to zrovna Mohamed. Vítejte v Americe.

Dennis: Warmshower z Portlandu

Dennis byl čtyřicátník a náš první warmshower v životě. Bydlel v klasickém rodinném domku v celkem hezké a bezpečné čtvrti s manželkou původem ze Španělska a dvěma psi. Ona se živila výcvikem asistenčních psů pro válečné veterány. Děti neměli. On přejel státy z východu na západ na silničce. Kvůli problémům s kolenem teď jezdit moc nemůže. Ubytovali nás v hezkém čistém pokoji s manželskou postelí a vlastní koupelnou. Zadarmo. Sen. No a hádejte čím se živil Dennis. Byl to fyzioterapeut. Takže druhý den jsme se jeli podívat do kliniky, kde pracuje a mohli porovnat, jak moc se liší jeho práce v Americe a naše v Čechách. Byla to velká místnost s lehátky a hodně přístroji na cvičení, vlastně taková menší posilovna, kde cvičilo víc pacientů najednou. Všichni byli oblečení. Dost rozdílné od fyzioterapie v ČR. Hodně se tu spoléhá na analytické cvičení, PNF a hlavně přístroje. Právně je tu těžké dělat fyzioterapii zejména proto, že si pacienta nemůžeme svléknout a vyšetřit komplexně, ale pouze tu část těla na kterou si stěžuje, což absolutně popírá souvislosti a zřetězení, které se učíme v Čechách ve škole. Takže když pacienta bolí kolínko, smíme odhalit a pracovat pouze s touto částí. Jednoduché, ale pro mozky cvičené na našich univerzitách silně neuspokojující až frustrující. Možná si za pár let řeknu, že tuhle jednoduchost Americe závidím. U Dennise a jeho manželky jsme strávili dvě noci. Takže jeden celý den jsme si mohli zařídit vše, co jsme potřebovali. Koupit lístky na Amtrak do Klamath Falls, respektive jsme museli osobně nahlásit kola, jízdenky jsme měli už z domova a dokoupit pár věcí v Rei (bomba). Dennis byl tak hodný, že nám schoval krabice od kol a tím nám vlastně dal příslib, že noc před odletem můžeme zase využít jeho domov a přespat. Úžasný.

Emily Strauss: Angličtinářka, Warmshower

Do Klamath Falls jsme přijeli Amtrakem. Ten vlak je úžasnej, mám na něj strašně hezký vzpomínky. Jede celkem pomalu, je strašně dlouhej a pohodlnej. Ze sedačky se dá udělat křeslo a vysunout takový jakoby taburet na nohy a tím to sedadlo prodloužíš. Nikomu za tebou to nevadí, protože každá sedačka má místa jakoby u nás ve vlaku byla každá třetí sedačka. Samozřejmě je tu i jídelní vůz, kde si můžeš objednat jídlo a oni tě zavolají, když je připraveno. Prostě fantastický. Člověk jede strašně dlouhým vlakem, strašně pomalu uprostřed lesů a je to moc krásný. V Klamath Falls jsme měli domluvený ubytování u dalšího Warmshowera. Byla to angličtinářka, starší paní v důchodu. Sama necestuje, ale asi má ráda čas od času společnost. Nabídla nám vlastní pokojík a ráno nám udělala palačinky. Byla moc milá a opravovala nám angličtinu. I recenzi na Warmshowers popsala jakoby to nebyla recenze jaký jsme byli jako hosti, ale jak jsme na tom s angličtinou. “Both were very pleasant and friendly and spoke adequate English to communicate.” Vtipný. Každopádně další skvělá zkušenost s Warmshowers.

Ben: nedobrovolný Warmshower 

Když jsme kontaktovali Warmshowerku z Lakeview napsala nám, že už tam bohužel nebydlí, ale její spolužák Ben se o nás postará. Napsal nám, že se na jeho zahradě plácek na stan najde. Projížděli jsme ulicí a hledali jeho dům. Všude krásné vilky, vlajky vlály. Těšili jsme se. Dům jak z hororu se zarostlým pozemkem jsme přejeli bez povšimnutí. Všimli jsem si jen starého cadilaca před brankou. Nojo, byl to náš dům pro tuto noc. Otevřel nám Ben. Vypadal jako obr. Naštěstí to byl hodný obr. Vzal nás kolem domu na zarostlý, bahnitý plácek za domem a my si tam na hlíně postavili stan. Dojeli jsme tam pozdě večer asi po 190 km, takže jsme tady potřebovali přespat a další den nakoupit na první dny. Nad Lakeview totiž OTT teprve začínal. Večer jsme se šli dovnitř osprchovat a naskytla se nám scéna jak z Tarantinova filmu. Vevnitř to smrdělo trávou, skrz dým nebylo skoro ani vidět. Uvnitř byly kromě Bena ještě dvě ženy neurčitého věku. Jedna smažila vajíčka na té nejčernější pánvi co jsem kdy viděla a druhá byla opřená o futra dveří. Těžko říct co to bylo za trojku. Prostě Friends. Ráno jsme se sbalili a brzo vypadli. Ještě dlouho jsme se téhle příhodě smáli.

Wendy: paní s píšťalkou

S kámoškou šly z hor a potkaly nás hned za Lakeview, takže jsme si chvíli povídali. Hlavně Roman si povídal a na konci mu paní věnovala píšťalku z jejího batohu pro štěstí a na plašení medvědů. Bylo to hezký a je mi úplně jedno, zda to byl naučený americký projev nebo to bylo od srdce. Ve mně zůstal hezký pocit jakoby to od srdce bylo. Do teď mám paní mezi friends na Instagramu.

Oakridge bike shop

Skvělý krám, skvěle nápomocná obsluha. Holky, kluci prostě cool. Druhý den jsme se tam museli vracet, chudák servisák se vrtal v mým bezdušovém plášti, protože mi přes ventilek ucházelo.

Týpek v autě v Oakridge

V Oakridge hned před bikeshopem zastavilo auto, týpek nás zval do kempu, který je kousek za městem. Bylo to milé, že jsem hned dostali informaci, kde se můžeme ubytovat.

Bejgl Slovák Simon

Na tom prokletém Winter Rimu s krásnou cabin, jsme ráno potkali Amíka s japonkou. Vypadali jako kopie Lennona a Yoko Ono. On nám dal vodu a bejgl a dal by nám toho daleko víc. Říkal, že si myslí, že jeho prapradědeček byl ze Slovenska, protože jeho jméno bylo původně Šimon, ale změnilo se to na americky Simon. Krom Native Americans jsou tu všichni z Evropy nebo jižní Ameriky. Obdivuju tyhle potomky Evropanů. Mají v krvi něco navíc. Odhodlanost, schopnost a odvahu. Aspoň tedy jejich předci je měli, protože sbalit si v roce 1900 kufr a s ním tři měsíce plout do Ameriky lodí a hledat tady štěstí, to chtělo víc než trochu odvahy. 

Paisley servírka a spol.

To bude vědět Roman co servírka…Vzpomněla jsem si. Paisley byla zajížďka z trasy. Potřebovali jsme doplnit potraviny, tak jsem se rozhodli, že tam sjedeme a rovnou se i ubytujeme. Jenže krám byl už zavřený, ubytování zavřený a jediný, kam se dalo jít byla hospoda. Tak jsme šli na pizzu a servírka byla úžasná a nápomocná, nechala nás do ubytování volat svým mobilem, starala se o nás a nakonec se jí podařilo vyřešit naše trable se spaním. Domluvila nám spaní u její sestry. Krám otevíral až ráno, tak jsme potřebovali zůstat v dosahu. Už za tmy jsme došli k domu se zahradou a přivítala nás její sestra. Měla úplně zdeformovaný obličej, bylo to celkem strašidelný v té tmě a u neznámých lidí, ale byli neskutečně ochotní. Postavili jsme si na jejich zahradě stan a vysprchovali se u nich a bylo  to díky americké naučené ochotě a milému jednání moc krásný setkání. Ráno jsme nakoupili v krámě a vyrazili na Winter Rim.

paní z Hood River

Přijedeme do cíle, vykulení jedeme na benzínku umýt kola a zastaví u nás paní, která za námi přijela na pumpu, jenom proto, aby nám řekla, že se u ní můžeme ubytovat a kde bydlí. Akorát, že jsme to zapomněli, takže nenašli.

Správce kempu směr oceán

V kempu u potoka jsme litovali, že jsem si ani jednou nerozdělali oheň, když tu přišel správce kempu, donesl nám dva pomeranče a ptal se jestli nechceme dřevo na oheň a že nás moc obdivuje, že tohle děláme. Jako že se přemisťujeme na kole celou naší dovolenou. Moc milý pán.

Hikeři v kempu u oceánu

Porovnávání vybavení. Čím menší a lehčí, tím jsi větší borec. To platí ale jen v naší části kempu pro hikers and bikers. Nejnižší cena - osm dolarů za sdílenej a přesně určenej plácek. Výhodou je, že místo se tu vždycky najde. Narozdíl od míst pro karavany a auta, kde jsme viděli neuvěřitelné autobusy, které pojmou veškerou americkou domácnost. Něco tak megalomanského v kempu jsem nikde jinde neviděla.

Julia z Portlandu

Před odletem jsme využili Julii z Warmshowers na předposlední noc v Portlandu. Úžasný dům s výhledem na Portland. Julia zcestovala skoro celý svět, hlavně Evropu s manželem. Manžel zemřel a tak žije a cestuje sama. Celým domem zněla klasická hudba a její dům byl americkou variantou na naší vilu Tugendhat.

Dan: týpek z Arizony

Dan z Tucsonu jedoucí poprvé do Evropy (GB a Francie) a jeho věta: “Come to ride Arizona Trail” nasměrovala naší další cestu do Ameriky a opravdu jsme o tři roky (a po době covidové) přejeli Arizonu od jihu na sever po AZT a sestoupili do Grand Canyonu a hlavně toho s Danem ještě hodně zažili. Ale o tom více v článku o Arizona Trailu.