CT day 12 - má to konec?

Ráno vaříme nudle. Jestli bych sebou něco balila pokaždé, když hrozí zima nebo “prošitost” je to jednoznačně vařič a malá bomba. Ešus máme titanový, takže se v něm nesmí vařit jídlo, ale na uvaření horké vody a zalití instantního jídla úplně stačí a je to k nezaplacení.

Už několikátý den jsem bez dat a signálu. Naposledy byla wifi v Cathedral Cabins, z které se skoro nic nedalo řešit, a pár věcí na řešení před odletem máme…

Celou noc prší. Ráno pod stromy se celkem dobře balí, ale stan je stejně durch a všechny věci navlhlé.

Dnes už to chceme dotáhnout do konce. Možná přespat na konci trailu, uvidíme. Jestli se nám to podaří, bude skvělé mít celý pátek na sbalení kol, sehnání odvozu na letiště a návštěvu aspoň jednoho pivovaru, kterých je tu po městě opravdu hodně. Pivo po několika týdnech! Fakt se na něj těším. Nepili jsme vůbec před ani během trasy kvůli už tak těžké regeneraci v nadmořské výšce.

Poslední den nás zkouší dostat na kolena. Docela se mu to i podaří. Prší. Pak prší víc a pak pochopíme, že to přicházejí každoroční monzuny. Traily se mění v potoky červené vody, aspoň teda tam, kde je jako podloží červená mazlavá hlína. Kdo zná, nechce už nikdy zažít, kdo nezná, ať je rád. Tam kde jsou traily pod stromy a podloží tvoří jehličí, tam je to v pohodě.

Jedeme po útesu skoro celou první půlku dne. Je to krásně jezditelný, kdyby nepršelo, asi by byly naprosto fantastický výhledy. Šplhání skoro do 4000 m n. m. nebere konce.

Poslední dva vrcholky jsou vlastně hory kamení.

A zase prší a mlha všude kolem. Když zdoláme poslední zásadní vrcholky a máme převážně sjíždět do Duranga, tak to přijde. Bouřka, liják. Najednou spadne asi metr vody. Všude se valí červené potoky bahna. Valíme pryč, začínáme klesat a ujíždíme bouřce. Až níž se to trochu uklidní. Neprší tolik, trail má lepší podklad a není tady to mazlavé klouzavé a červené bahno. Stejně ho ale máme všude.

Posledních 30 km jsou nejdelší v mém životě, stejně nás ale čeká ještě jeden pík do tří tisíc metrů a to už jsme byli ve dvou a půl tisících metrech, achjo. Jsem úplně mokrá a všude je to červený bahno. Všude od kola až po mezi půlkama, skřípe mi i mezi zubama. Energie a fyzické síly mám dost, ale psychicky jsem dost nalomená, vlastně ani nechápu proč. Nekonečný sjezd drtím co to jde, ale tachometr jakoby se zasekl, pořád zbývá ještě 12 km.

Čím jsme níž, tím se počasí začíná lepšit, je tu teplo a přívětivě. Nádherný les, singláč a ta sladká vůně smrkových výhonků. Moc nefotím. Nejde to. Jsem příliš unavená na všechno. I na sjezdy.

A je to tu jsme v cíli. Končíme s bikepackingem. Příště už se budeme vozit nahoru do sedel busem a jen sjíždět traily nalehko. Takový teď máme pocit. Píše nám Dan z Arizony, že nám gratuluje, že tři dny z Mollas Passu do Duranga byly nejtěžší dny v jeho životě a to měl hezké počasí. My jsme to zvládli za dva dny a myslíme, že byly i těžší pasáže.

V cíli se snažíme zkulturnit, napsal nám totiž Ch., že k němu můžeme klidně už dnes večer. Potkáváme týpka, kterej jel CT jako závod, bez spacáku, cross hory za 5,5 dne.  Pohoda. Nespal. Zná trasu dobře, pár let žil v Denveru, teď žije v Durangu. Zajímalo by mě, jestli tihle blázni jedou na amfetaminech. Prej je to tu v USA zcela běžné. V Denveru byla vedle zubní pasty tuba s lékem typu aulin, jakoby by bylo normální si po vyčištění zubů automatický vzít i prášek. Radí nám, kde je nejbližší wapka, abychom si umyli kola.

Durango je mega cool město. Zrovna se tu prohání bláznivá parta na kolech. Holky s barevnými vlasy nás začnou sledovat a když nás dojedou, ptají se, jestli nepotřebujeme ubytovat. Bydlí prý hned za rohem. Jedna z nich dává Romanovi své číslo a speluje mu svoje jméno. Tak to bylo rychlý…  

Naštěstí už stojíme před obrovskou budovou bývalé školy a vítá nás Ch. 

Vstupujeme do budovy školy a přestáváme rozumět tomu, na jakém místě jsme se to zase ocitli.

Roman před dveřmi sundavá boty a ponožky a to neměl dělat. Celý nohy a prsty, má obalený červeným bahnem. Já jsem si samozřejmě ponožky vymáchala v potoce a boty a nohy umyla taktéž v potoce. Roman byl ale v šoku. V závěru měl pád. Asi 2 km před cílem byl trail stržený vodou, takže místo trailu tam byla propast a trail byl vlastně jen wallride. Roztržený kalhoty, naražená polovina těla, odřeniny a šok.

Teď už je ale dobře a prostoty v kterých se ocitáme jsou neuvěřitelné. Zítra se máme na co těšit!

Ch. má pro nás dokonce večeři a přesně takovou, jakou si často děláme doma. Rýže, zelenina, zázvor, koriandr. Neskutečná dobrota. Na to, že Ch. vlastní celý dům bych čekala, ze bude mít pro WS speciální prostory, ale nemá. Spíme přímo u něj v apartmánu v pokoji jeho syna. Ch. byl v Praze v 90. letech, prý si moc užil tehdejší euforickou atmosféru.

Nezvládáme být příliš společenští, tak jdeme brzy spát.