COLORADO TRAIL - Last Dance of Triple Crown of bikepacking (KOMPLET DENÍK)
Last Dance of Triple Crown - The Colorado Trail
No a jak už to tak v horách ve vysoké nadmořské výšce bývá, jednou z nepříjemných jevů na cestě jsou silné bouřky, navíc v oblastech, které už nejsou zalesněné, ale silně exponované. A tak mojí letošní bikepackerskou mantrou bude tahle písnička:
Tak jo, budu tyhle “čekačky” před krámem využívat k psaní. Je sobota 12.8. půl osmé večer a nakupujeme jídlo cca na dva dny. Zítra chceme vyrazit brzy. Uvidíme, jak se nám to povede.
Let s British Airways proběhl hladce. BA si pořád zachovává určitý nadstandard. Nejlepším benefitem je kolo jako zavazadlo do 23 kg zdarma. Hladem jsme taky netrpěli.
Moc jsme toho nenaspali. Takže jsme viděli Grónsko. Moc pěkný. Tady fotky pro Fera.
Na přepážce po příletu to šlo hladce. Týpek se nás zeptal česky jak se máme, prý byl v Plzni. Takže jsme mu ukázali zpáteční letenky a poprvé bez celní kontroly vyzvedli neporušený krabice s bajkem.
V létě je metro v Denveru zadarmo, takže jsme dojeli na smluvenou zastávku a z ní už nás truckem vyzvedl náš první skvělej Warmshower Ricardo.
Měli moc krásnej dům, k večeři bylo klasický mexiko (tortila, salsa, avokado…). Ona učí učitele. On je zdravotní bratr a pracuje na oddělení, kde se stará o děti s leukémií. Letos byli na dovolené v Peru, ale před pár lety se nebáli překročit naše hranice a navštívit jak jinak než Český Krumlov a Prahu. Mezi těmito městy spali ve vodáckým kempu ve Vyšším Brodu. Šok to byl prý po uniformním Rakousku velký. No však i ti vožralí vodáci jsou prostě součástí kultury…
V jejich knihovně nás pobavila knížka “jak emigrovat”. Každý sníme a doufáme, že to někde bude lepší😅.
A jako první stát Východní Evropy - Czech Republic😁.
Ráno nás Ricardo a Lisa vzali do města. Lisa si půjčila sdílené kolo a mně půjčila svoje. Všude cyklostezky, paráda.
No a pak už Evo bike shop, REI, UPS. To nám zabralo většinu dne. Ale vše klaplo. Neuvěřitelný. No a pak podél vody až do Littletonu, tady nákup. Pak klasický bloudění kvůli private land a už za tmy v půl devaté u dalších Warmshowerů. Hodně ve zkratce.
__________________________________________________________________________
JAKÝ ASI BUDE? - DEN 1
J. a S. u kterých jsme spali druhou noc, u začátku Colorada Trailu, nás ohromili svými cestovatelskými počiny. Například z Prahy k severnímu moři jeli na tandemovém kole. Naštěstí největší problém s tak dlouhým kolem nebyl ve vlaku v ČR, ale ve Francii.
S. měl v garáži krom tandemu tolik kol, že se to nedalo spočítat. Pro nás byl ohromující i jejich dům. Nakonec jsme se odvážili zeptat, čím se S. živí. Dozvídáme se, že vystudoval Yale a je raketový inženýr, nyní už v důchodu.
Ráno nás doprovodil na začátek trailu.
S očekáváním jsme vyrazili na první kilometry, které budou i nejlehčí. Postupně bychom si měli zvykat na nadmořskou výšku.
Kolo jede neskutečně. Jsou znát 29 kola a hlavně eSková velikost. Prostě jsme se pro sebe s Julianou Wilder narodily😁. Takže si jízdu fakt užívám. I když ranní váha sbaleného kola i s 2,5 litry vody 20,7 kg🫣.
Občas se nevyhneme tlačení, ale jinak je to přesně to co mám ráda. Lesy, hladkej singláč, potoky, řeky, kytky a hlavně zvířata. Takže ze mě konečně spadl všechen stres a už uvolněná si užívám flow a okolní přírodu.
Čekám na určení tohohle jeřába. Kokona na stromě i supr tlustýho hada, kterýho jsem skoro přejela. Nechřestil.
Had, na fotce celkem maskovanej.
Po poledni dobíráme vodu u požární stanice a vaříme nudle, v dálce hřmí a trochu kape, tak nám teplý jídlo udělá dobře.
Krásné výhledy, červené skály, skalní útvary roztodivných tvarů, pár hikerů i bajkerů, to je první den.
Prvních 62 km po trailu máme za sebou a čeká nás první delší detour (= objížďka) pro nás cyklisty. To už se vlečeme a loudáme a jako na potvoru všude kolem buď soukromé pozemky, nebo obsazená kempovací místa.
Těšíme se, že si dáme u jezera Wellington colu, ale pán nám jen natočí vodu a řekne, že v půl čtvrté zavřeli krám. Kempuje se tu za poplatek a i za vykoupání v jezeře se musí zaplatit. Jedeme dál. První volné místo u cesty bereme, stavíme stan v dešti, věšíme jídlo na laně na strom a jdeme spát. Časový posun je znát.
Zítřejší cíl je za “detour”, snad se podaří. I když já budu zase nevyspalá. Je půl jedný ráno a já poslouchám divnej zvuk za stanem…
________________________________________________________________________
VE SLADKÉM NEVĚDOMÍ - DEN 2
Tak ten noční zvuk, to byl jediný zvuk za celou noc. Jinak bylo ohlušující ticho. A to já jsem hledač podezřelých zvuků, zvlášť když spíme ve stanu někde venku, ale tady se opravdu jen těžce dalo něco najít.
Ráno je pod mrakem a máme úpně suchý stan. Optimistické ráno. Vůbec netušíme, co nás čeká. To zjistíme až třetí den. Objíždíme národní park, kam kola nesmí. Takže jedeme většinu dne po šotolině a dokonce i asfaltu. To dodává dnešnímu dni nádech Dividu. Jsme skoro ve třech tisících a převážně stoupáme, tak to stejně moc nejede i když je to “paved”.
Přes den se úplně vyjasní a to si zas říkáme, zda těch pár kapek nebylo lepších. Žereme nudle v krásným kempu s potokem, kde se osvěžujeme.
Už navečer najíždíme zpět na trail. A je to zase nádhera. I když já už se sotva motám.
Plíce si taky odešly na dovču. Poprvé spíme ve 3000 m n. m. Kéž by byl čas na větší aklimatizaci. Nad 3000 metrů se prostě po trailu, kterej není zrovna hladkej, jede těžce. Co není nad 3300 m n. m. z kopce, to tlačím, protože jinak je to úplně zbytečně vyčerpávající. Každý šlápnutí bolí a člověk to pak stejně dlouho rozdejchává. Za cíl jsme si dali Kenosha Pass 3045 m n. m. Večer si lehnu a nedovedu si představit, že zítra ujedu třeba jen metr.
__________________________________________________________________________
NÁROČNÝ DEN - 3 DEN
Jestli mi něco někdy zásadně zlepšilo jízdu v terénu, tak jsou to dvě pravidla. První nejzásadnější je “kam se díváš, tam jedeš”. Zdá se to banální, ale bajkování je vlastně takový základ pozitivního myšlení. Takže pokud člověk jede po těžkým trailu a říká si: “z toho srázu nechci sjet” nebo “nechci najet na tenhle volnej šutr”, může si bejt skoro na sto procent jistej, že skončí dole ze srázu a volnej kámen mu při nejmenším bouchne o ráfek.
No takže si takhle užíváme famózní sjezd do Breckendridge a v jedné zatáčce už skoro dole stojí vlasatej hajker. Já rázem zapomenu na pravidlo č. 1, čumim na hikera a najednou mu ležím u nohou. Vůbec nechápu jak se to stalo, protože trail je hladkej, možná je tam trochu víc toho suchýho klouzavýho prachu….
Jenže jak je to rychlý a nečekaný, tak pod sebe nestihnu dát ruce a nestihnu podržet hlavu a břiknu držkou a hlavně nosem přímo o zem. První co mě napadá je, že moje první plastická operace bude operace nosu. A pak hned, že se zlomeným nosem se dá v pohodě jet dál. Hiker přiskakuje, jestli jsem ok a konstatuje, že to bude krve jak z vola z toho rozbitého nosu. Sednu si a v očekávání, že minimálně vykrvácím, se chytnu za křídla nosu a preventivně se předkloním. Jsem v šoku. Po chvíli se podívám na ruce a krev nikde. Ohmatávám nos, ani mě nebolí, nemám ho asi ani zlomenej. Hiker nechápe, říká, že si teda myslel, že to bude horší. Nejsem ani odřená jen totálně zaprášená. Hledám aspoň roztržený kraťasy nebo triko, ale nic. Hledám odřeninu - nic. Jen ochranný sklo od mobilu lehce naprasknutý a v ruce trn. Jinak nic. Poučení: tak kam se díváš tam jedeš, takže nečum po hikerech!
Den začíná výstupem do prvního sedla, který je ve 3620 m n. m. do Georgia Passu. Stoupání jde pomalu. Potkáváme tady dva bikepackery, který jedou z Duranga a jsou dvanáctý den na cestě. Dvanáctý! Sakra.
V poslední třetině se naštěstí odpojují. Jsme zavaření z vedra a námahy. Osvěžujeme se v potoce. Voda je tu extrémně ledová. Kdo mě zná, tak ví, že studenou vodu miluju, ale v téhle se nedá vydržet. Je mi blbě od žaludku a nemůžu nic moc sníst. Nakonec do sebe nasoukám tortilu s nutelou a čedarem, namočím si hlavu a je mi o poznání líp. Fakt by nemuselo být takové vedro. Ve třech tisících bych čekala trochu chladněji.
Navečer stoupáme zase do kopců směr Cooper Mountain, kde nás další den bude čekat sedlo ve výšce přes 3800 m. Máme vyhlídnuté místo na mapě s potokem, u kterého chceme zůstat a konečně se večer umýt. Když tam dorazíme, už tam jsou dva hikeři. Tak se k nim připojujeme a užíváme si socializace a hlavně ohýnku. Taky se tady dá v potoce umýt a to se hned jinak spí. Potok je jak jinak než brutálně ledovej. V noci je nad námi vymetená obloha a miliony hvězd. Nádhera.
Jen jídlo se nedá ideálně zavěsit, protože strom jsou tu shořelé od požáru, tak se Roman bojí, že nám ho sežere méďa. Kluci jsou vtipný, tak se večer moc zasmějeme.
__________________________________________________________________________
PŘES PĚT SEDEL - DEN 4
Tak jsme dnes čtvrtý den na cestě, jsem úplně hotová. Ani nevím co bylo před hodinou natož včera nebo předevčírem. Spíme ve 3200 m n. m., jsem po dnešku dost zahleněná a kašlu. Ale něco sem napíšu a snad někdy dopíšu předchozí dny. Ve stanu a na mobilu se píše úplně na h…..
Takže co se dělo…
Uprostřed noci nad námi letěl vrtulník. Jinak jsme se celkem vyspali. Jídlo na stromě zůstalo neporušené.
Vstáváme v pět a ještě za tmy vyrážíme vstříc prvnímu sedlu v nadmořské výšce 3807 m. Je to hovadina. Posledních 300 m jdu vždy 37 kroků a pak sbírám síly na další zvedání kola přes šutry.
Nahoře jsou ještě zbytky sněhu. Sjezd je dost nepřátelsky strmý a zaříznutý ve svahu. Vůbec si ho neužiju. Jsem vyklepaná z tříhodinového tlačení nahoru.
Jsem to ráno zakřikla, když jsem do zprávy psala, že každý tlačení nahoru je odměněno fantastickým sjezdem.
Takže když v poledne sjedeme do Cooper Mountain a máme najeto jen 16 km, propadáme panice. Rychle tedy dokupujeme jen pití a vyrážíme směrem nahoru, kde nás čekají čtyři sedla.
Potkáváme leadera závodu CT, který startoval z Duranga. Mluví si pro sebe a je úplně mimo. Valí dál. Takže mu stihnu vyfotit jen záda.
Cesta do sedel je moc krásná, vede podél potoka, takže nemusíme tahat litry vody na kole. Bouřka se nám vyhne, spadne jen pár krup. Ještě že tak, úplně nám stačí to, co nám profilově a výškově Colorado Trail naděluje.
Postupně zvládáme všechny 4 sedla. Searle Pass 3672, Elk Ridge 3743 a Kokomo Pass 3665 m n. m. Před Kokomo Passem nás míjí Lael, je taky úplně mimo a říká Romanovi, že nemůže zastavit na fotku, protože nemůže dýchat a musí zůstat v pohybu. Stihnu jí zase vyfotit jen záda.
Po ranním šíleným sjezdu, se dost bojíme, abychom i tady netlačili kola ve sjezdu. Z Kokoma Passu ale sletíme dolů do 3000 m n. m. fantastickým singláčem.
Dole se chvilku bavíme s bikepackerem a on najednou povídá: “Hele jste mi hrozně povědomí. Nepotkali jsme se v roce 2019 v Oregonu na OTT?” No náhoda? Nemyslím si.
No a pak už nám zbýval jen Tennessee Pass 3177 m n. m. Zase pěkná krajina.
V sedle Tennessee začíná další “detour”. Přichází bouřka, tak valíme do Leadville, kde spíme zase ve stanu, ale s wifi a teplou sprchou. Už jsem jí potřebovala. Hlavně nahřát ztuhlej krk po včerejším pádu, ale o tom ve třetím dnu (jestli ho někdy stihnu napsat).
REGÉ! - DEN 5
Večer za blížící se bouřky a sílícího větru jsme si postavili stan a zase jsem měla ten pocit, že další den neujedu ani metr, jak mě všechno bolelo. Z nadmořské výšky jsem byla trochu zahleněná a pokašlávala, asi jako když uběhnete hodně rychle třeba 10 km. Bouřka se nám naštěstí vyhnula, spadlo jen pár kapek. Do rána jsme zregenerovali. I když já mám totálně namožený ruce, hlavně tricepsy. Nemůžu zvednout ruce nad hlavu a fakt mě bolej víc než nohy.
Smrdím si takhle před recepcí do horkých pramenů. Čekám na Romana až vyřídí vstup a přifrčí Porsche Carrera 911 z 90. let. Týpek asi přijel balit holky. Aspoň tak vypadá. Frajírek. Na ty jsem alergická. Tak si tam sedím, připadám si neviditelná a týpek si to štráduje rovnou ke mně. Nevypadám čistě, takže jeho boj jestli se ke mně přiblíží, myslím si. No a on přijde fakt až úplně ke mně a hned se ptá kam jedu, co jedu. Konstatuje jak je to fantastický, že on jel z Denveru do NY, sice jen na silničce, ale má z toho hodně zážitků a taky to bylo drsný, hlavně kvůli private lands (soukromejm pozemkům) na východě a jak to bylo šílený a tak… Tak se bavíme a já přestanu přemýšlet nebo střelec ve mně, nevím, a významně dodám: “a hlavně východ”. Úplně mě zamrazí, co jsem to řekla, co když je z NYC. Jenže mám štěstí. Týpek se začne brutálně smát a s důrazem říká you're right and the worst thing The East!
MEETINGS WITH A LOT OF BIKEPACKERS - DEN 6
Já uprostřed noci v hlubokém temném lese: “Romane vstávej, slyšíš to? Já slyším jak ten medvěd sténá, že nemůže dosáhnout na to naše jídlo na stromě. Měli bychom něco udělat.” Roman: “Nojo, máme ho poprvé fakt dobře zavěšený. Vysoko nad zemí, a zároveň daleko od kmene A proč proboha nespíš? Dobrou.” Já teda ještě dlouho neusnu, než zjistím, že ty tlumený a jakoby vzdálený vzdechy jsou můj žaludek… No nedivte se, víte jak je každej zvuk uprostřed Rocky Mountains strašidelný? Samozřejmě ráno visí jídlo na stromě neporušený.
Z horkých pramenů jsme vyrazili směr Marshall Pass. Prvních cca 30 km jsme jeli po relativně vrstevnicovém singláči zaříznutém ve svahu, který ke konci nabírá spád. Klesneme až do výšky 2500 metrů, tak nízko už jsme dlouho nebyli. Uprostřed ničeho tu jsou další horké prameny, rekreační oblast a super krámek, kde mají všechno, co hladový bikepacker potřebuje. Taky už před krámem dva stojí. Takže hodíme klasický small talk a kluci pak upalují napřed. Vevnitř v krámě je strašně milá paní, ukazujeme nám, že vzadu za krámem jsou lavičky a stoly pod vzrostlou borovicí, kde si to všechno můžeme sníst.
Mají tu lízátka, ve kterém je místo žvýkačky, tak jak jsne zvyklý u nás, štír. Prý si děti pochvalují, jak hezky křupe.
Monarch Pass je ve výšce 2700 m n. m. a kdybychom věděli, že z něho vede skvělá hřebenovka, nepokračovali bychom dál po trailu a nemuseli se další den škrábat na hřeben jako paka. Dostaneme se do něho přes pár tří tisícových sedel. Ke konci dne potkáváme ty dva bikepackery, společně se kocháme výhledy při zlaté hodince a pak už je nevidíme.
Dnešní den končíme u potoka v temném hluboké lese. Je tu strašná zima a tma. Skvělé je, že se vykoupeme (i když je voda opět ledová pod únosnou mez). Najíme se u potoka, zavěsíme jídlo na větev a jeden z nás tvrdě usne...
______________________________________________________________________
MORDOR - DEN 7

OÁZA - DEN 8
Už stoupáme asi dvanáctý kilometr, pořád na přímém slunci, všude kolem jsou vyschlé potoky, takže když uvidíme jezírko, tak Roman říká, že se tam s tou krávou, která je tam ponořená po hlavu, vykoupe. Když dojedeme blíž, tak zjistíme, že to není kráva ale los. Naštěstí prchá a uvolňuje R místo. Ten se ale už koupat nechce. Tak to byl náš první los! Konečně další zvíře které jsme ve volné přírodě ještě neviděli.
Den ale začíná mrazivým ránem, poprvé máme na stanu led, teploměr hlásí v sedm hodin ráno tři stupně. Spacák mám skvělej, celou noc hřeje, jako bych spala u kamen. Takže zatnout zuby, vylézt ven, obléct zmrzlé oblečení a jet. A bohužel zrovna sjezd, já nemůžu najít rukavice, tak místo nich nandavám ponožky a jedeme někam na slunce na snídani. K té jsou ramen nudle s čedarem, kafe a maliny.
Mordor ze včera ještě tak deset kilometrů (= 2-3 hodiny) pokračuje a pak se nádherně svezeme zase kousek po trase Dividu. Jak už jsem někde říkala, příroda krásná, obrovská, rozlehlá, ale jakoby daleko od vás. Na trasách po trailech je vám příroda blíž, přímo se vás dotýká. Je to intimnější zážitek, vykoupený několika desítek kilometrů tlačení kola.
V závěru dne dojíždíme do Cathedral Cabins. Už na křižovatce je cedule “ressuplies for bikepackers” a kdyby jen občerstvení. Je tu v údolí uprostřed ničeho několik srubů, sprcha, pračka a skvěle zásobený krámek, kde mají krom jídla také brzdové destičky, knoty, nafukovací karimatku, filtr na vodu…prostě všehochuť, co cyklista může potřebovat. Chceme si postavit stan, ale nakonec nás paní přemluví, ať spíme v karavanu a tak neodmítáme.
Byl by tu skvělý volný den, ale čas běží, kilometry neubíhají a my se chceme zítra přiblížit k nejvyššímu bodu na trase - 4045 m n. m.
Na kilometry se tu moc plánovat nedá. Tak uvidíme zítra.
______________________________________________________________________
POSUN K VRCHOLU - DEN 9
Ráno se probouzíme v karavanu a říkáme si, jak skvělej by tu byl odpočinkový den. Cathedral Cabins - americký venkov v tom dobrém slova smyslu. Chceme mít ale dojezd do Duranga co nejvíc v klidu, tak se rozhodneme přiblížit se pár desítek kilometrů pod vrchol.
Ráno přijíždí bikepackerka a dá se do řeči s bikepackerem ze Skotska, který také jede CT, a už tady má asi třetí odpočinkový den. Nechápeme jak si můžou rozumět. Ona klasickej americkej slang a on dokonalý královský přízvuk. Smějeme se tomu. Pak si tenhle Skoťák bere na R číslo a ukazuje mu, že žije v národním parku ve městě Keswick. Říká, že máme přijet na Highlands Trail. Říkám že nikdy a záhy se chytnu za pusu, že tohle nikdy tady už bylo několikrát. No nic. Loučíme se a vyrážíme směr nejvyšší vrchol na trase 4045 m n. m.
Jsme krásně odpočatí, trasa vede podél potoka, který lemují majestátné červené skály jak v Utahu. Cestou sjíždíme k jezerům, kde by měla být bohatou faunou, ale žádné zvíře nevidíme. Jen s Romanem se chce kamarádit hned několik veverek, jenže R má z hlodavců čistou hysterii, tak tam odmítá být, a tak jedeme dál.
Strašně fouká, takže jízda po velké asfaltce je dost nebezpečná. Přes otevřené pláně plných sopečných šutrů to zase moc rychle nejede.
Chceme dojet do údolí, kde stojí jurta, respektive její kostra. Je to nejníž položené místo pod vrcholem. A přesto je to zatím nejvýše položené místo, na kterém spíme - 3567 m n. m. Zase se na závěr dne pěkně svezeme.
Místo je to romantické, v dálce vyjou kojoti a kolem nás se začnou stahovat mračna. V noci burácí a přijde několik silných přepršek. Nejintenzivněji leje ráno. Tak si to přece jen vyžereme.
______________________________________________________________________
PŘES NEJVYŠŠÍ BOD - DEN 10
V pauze kdy neprší, balíme věci a stan. Není to v pět podle původního plánu, ale až po sedmé. Stoupáme na vrchol, který je v mraku, střídavě prší a fouká, teplota kolem nuly. Až na jeden strmý úsek po šutrech na nejvyšší bod CT (4045 m n. m.) v podstatě dojíždíme za necelé dvě hodiny.
V mlze se vyfotíme s cedulí a pokračujeme dál. Tušíme, že není co slavit, že teď to přijde. A taky že jo. Krajina jak z pána prstenů, neustále se mění a otevírají se nám nové a nové pohledy.
Mraky se trhají, na sluníčku konečně snídáme a pak se obloha zas zatahuje a my bojujeme s větrem a studeným deštěm a tahle se to střídá až do Stony Passu, ze kterého by měla sjíždět šotolinová cesta až do městečka Silverton. Stará rozbitá šotolinová cesta strmě klesá dolů. Skoro ze 4 tisíc o tisíc metrů na 15 km. Je to úplné neskutečný údolí, tak obrovsky strmé, nedá se to ani vyfotit. Cestou si říkáme, jestli už nezačala apokalypsa a oni jsou to jen pozůstatky těžby zlata. Město má vyasfaltovanou jen hlavní třídu, na zbytku je šotolina. Celkově to vypadá jak kulisa a ne jak město. Dojíždíme tam před šestou. Občerstvujeme, dokupujeme zásoby a doháníme výškové metry dojezdem zpět do 3300 m k jezeru Molas, kde zakempujeme. Horká sprcha bohužel neklapne, protože indián s indiánkou, kteří kemp spravují měli otevřeno jen do sedmé. A teď je půl osmé večer a oni už jsou namol. V noci strašně fouká, takže R musí ze stanu a upevnit vchody hromadou šutrů. Jako na potvoru se tu nedaly zapíchnout kolíky. Střídavě fouká a ve čtyři ráno začne lejt.
______________________________________________________________________
ASI NEJHEZČÍ KRAJINOU - DEN 11
Večer divný pocit z opilé dvojice Indiánů, ráno o 180’ jinak. Indiánka je strašně fajn, asi ani nemá opici. Ani nám neúčtuje noc v kempu a ukazuje nám stan, pod kterým je hiker box a může si tu člověk dobít elektroniku. Mně není dobře. Dva dny jsem se nemyla, už chci být pryč z té nadmořské výšky a zase nás čeká několik vrcholů okolo 3800-3900 m n. m.
Když ale vyrazíme, je to taková nádhera, že zapomenu, že mi není dobře. Krajina fantastická, barevná jako podzim. Pořád je na co se dívat a skoro celá je sjízdná. Lesy tu začínají být přesně takové jak mám ráda. Hnědá hlína a jehličí, které i když je mokré, tak jízdě neuškodí, ba naopak. Ten singláč nikdy není tak nasáklý a mokrý protože ho hodně kryjí ty staleté stromy z kterých visí lišejníky. Taky ty potoky. Úplně mramorová voda, pak zas rudá, podle podloží. No nádhera.
Když dorazíme k jezeru Celebration, tak je nám jasný, že jsme dorazili po totálním slejváku. Poslední stoupaní a na hřebeni nás výhled nepotěší. Černo, bouřka.
Oblíkáme bundy a za deště sjíždíme co nejvíc dolů do údolí. V totálním lijáku najdeme suché místo pod stromy. Stavíme stan. Jíme ve stanu! A ať se děje co se děje. Mě už je to jedno.
______________________________________________________________________
MÁ TO KONEC? - DEN 12
Ráno vaříme nudle. Jestli bych sebou něco balila pokaždé, když hrozí zima nebo “prošitost” je to jednoznačně vařič a malá bomba. Ešus máme titanový, takže se v něm nesmí vařit jídlo, ale na uvaření horké vody a zalití instantního jídla úplně stačí a je to k nezaplacení.
Už několikátý den jsem bez dat a signálu. Naposledy byla wifi v Cathedral Cabins, z které se skoro nic nedalo řešit, a pár věcí na řešení před odletem máme…
Celou noc prší. Ráno pod stromy se celkem dobře balí, ale stan je stejně durch a všechny věci navlhlé.
Dnes už to chceme dotáhnout do konce. Možná přespat na konci trailu, uvidíme. Jestli se nám to podaří, bude skvělé mít celý pátek na sbalení kol, sehnání odvozu na letiště a návštěvu aspoň jednoho pivovaru, kterých je tu po městě opravdu hodně. Pivo po několika týdnech! Fakt se na něj těším. Nepili jsme vůbec před ani během trasy kvůli už tak těžké regeneraci v nadmořské výšce.
Poslední den nás zkouší dostat na kolena. Docela se mu to i podaří. Prší. Pak prší víc a pak pochopíme, že to přicházejí každoroční monzuny. Traily se mění v potoky červené vody, aspoň teda tam, kde je jako podloží červená mazlavá hlína. Kdo zná, nechce už nikdy zažít, kdo nezná, ať je rád. Tam kde jsou traily pod stromy a podloží tvoří jehličí, tam je to v pohodě.
Jedeme po útesu skoro celou první půlku dne. Je to krásně jezditelný, kdyby nepršelo, asi by byly naprosto fantastický výhledy. Šplhání skoro do 4000 m n. m. nebere konce.
Poslední dva vrcholky jsou vlastně hory kamení.
A zase prší a mlha všude kolem. Když zdoláme poslední zásadní vrcholky a máme převážně sjíždět do Duranga, tak to přijde. Bouřka, liják. Najednou spadne asi metr vody. Všude se valí červené potoky bahna. Valíme pryč, začínáme klesat a ujíždíme bouřce. Až níž se to trochu uklidní. Neprší tolik, trail má lepší podklad a není tady to mazlavé klouzavé a červené bahno. Stejně ho ale máme všude.
Posledních 30 km jsou nejdelší v mém životě, stejně nás ale čeká ještě jeden pík do tří tisíc metrů a to už jsme byli ve dvou a půl tisících metrech, achjo. Jsem úplně mokrá a všude je to červený bahno. Všude od kola až po mezi půlkama, skřípe mi i mezi zubama. Energie a fyzické síly mám dost, ale psychicky jsem dost nalomená, vlastně ani nechápu proč. Nekonečný sjezd drtím co to jde, ale tachometr jakoby se zasekl, pořád zbývá ještě 12 km.
Čím jsme níž, tím se počasí začíná lepšit, je tu teplo a přívětivě. Nádherný les, singláč a ta sladká vůně smrkových výhonků. Moc nefotím. Nejde to. Jsem příliš unavená na všechno. I na sjezdy.
A je to tu jsme v cíli. Končíme s bikepackingem. Příště už se budeme vozit nahoru do sedel busem a jen sjíždět traily nalehko. Takový teď máme pocit. Píše nám Dan z Arizony, že nám gratuluje, že tři dny z Mollas Passu do Duranga byly nejtěžší dny v jeho životě a to měl hezké počasí. My jsme to zvládli za dva dny a myslíme, že byly i těžší pasáže.
V cíli se snažíme zkulturnit, napsal nám totiž Ch., že k němu můžeme klidně už dnes večer. Potkáváme týpka, kterej jel CT jako závod, bez spacáku, cross hory za 5,5 dne. Pohoda. Nespal. Zná trasu dobře, pár let žil v Denveru, teď žije v Durangu. Zajímalo by mě, jestli tihle blázni jedou na amfetaminech. Prej je to tu v USA zcela běžné. V Denveru byla vedle zubní pasty tuba s lékem typu aulin, jakoby by bylo normální si po vyčištění zubů automatický vzít i prášek. Radí nám, kde je nejbližší wapka, abychom si umyli kola.
Durango je mega cool město. Zrovna se tu prohání bláznivá parta na kolech. Holky s barevnými vlasy nás začnou sledovat a když nás dojedou, ptají se, jestli nepotřebujeme ubytovat. Bydlí prý hned za rohem. Jedna z nich dává Romanovi své číslo a speluje mu svoje jméno. Tak to bylo rychlý…
Naštěstí už stojíme před obrovskou budovou bývalé školy a vítá nás Ch.
Vstupujeme do budovy školy a přestáváme rozumět tomu, na jakém místě jsme se to zase ocitli.
Roman před dveřmi sundavá boty a ponožky a to neměl dělat. Celý nohy a prsty, má obalený červeným bahnem. Já jsem si samozřejmě ponožky vymáchala v potoce a boty a nohy umyla taktéž v potoce. Roman byl ale v šoku. V závěru měl pád. Asi 2 km před cílem byl trail stržený vodou, takže místo trailu tam byla propast a trail byl vlastně jen wallride. Roztržený kalhoty, naražená polovina těla, odřeniny a šok.
Teď už je ale dobře a prostoty v kterých se ocitáme jsou neuvěřitelné. Zítra se máme na co těšit!
Ch. má pro nás dokonce večeři a přesně takovou, jakou si často děláme doma. Rýže, zelenina, zázvor, koriandr. Neskutečná dobrota. Na to, že Ch. vlastní celý dům bych čekala, ze bude mít pro WS speciální prostory, ale nemá. Spíme přímo u něj v apartmánu v pokoji jeho syna. Ch. byl v Praze v 90. letech, prý si moc užil tehdejší euforickou atmosféru.
Nezvládáme být příliš společenští, tak jdeme brzy spát.
______________________________________________________________________
DURANGO - město kol, město snů
Ráno se v klidu nasnídáme. Ch. nechal otevřený byt, takže si můžeme chodit kam chceme a zase se vrátit. Na stole leží stovky dolarů. Prostě pohoda. A náš záchod v podkroví je - troufám si říct - atypický.
Jdeme na kafe, pak vyzvednout krabice, nakoupit, dáme si hambáče, sbalíme kola.
U krámu se u nás zastaví paní, která je dojatá, že slyší češtinu. Je z Moravy, ale žije tady už 25 let. Nabízí nám odvoz na letiště.
V mezičase obdivujeme budovu bývalé školy, kterou Ch. před 25 lety koupil. Teď je v ní všechno na na co si vzpomenete. Hudební škola, sál na jógu, kavárna, obchůdky, kanceláře a apartmány. Ve sklepě je obrovská dílna. Ch. nám vypráví o svých plánech. Asi by celou budovu měl radši na komerční využití, než pro bydlení. Ptáme se proč. Říkal, že má rád ten ranní šum a pak ten večerní klid. Že se lidi chovají v práci lépe, nasadí masky, hezky vypadají a nekřičí na sebe. Když ráno otevřeme dveře jeho bytu, tak to pochopíme. Přímo proti dveřím je otevřená kancelář, z které se na nás usmívá okouzlující, pracující, upravená a milá asiatka😆. Už je nám to jasné. Ch. má pravdu!
Dokonce tu sídlí firma, která vyrábí brašny pro bikepacking Bedrock bags. Kolem dokola je park. Žije to tu. To by se všechno dalo pochopit, jenže ta budova je prostě speciální. Všechno je tady atypické, nic není podle pravidel a je tu miliony detailů! Od různých cyklo prvků všude možně, přes dřevěné mozaikové podlahy až po krásná loftová okna a střechu. Vzdávám focení. Kdo chce, nechť se podívá na stránky The Smiley Building in Durango —> https://smileybuilding.com
Když máme vše hotové, krabice odvážené aby splňovaly 23 kg limit, vyrážíme do pivovaru. Město má sice asi jen 20 tisíc obyvatel, ale neskutečně to tu žije, bez rezervace nemáme šanci. Až ve třetím pivovaru si nakonec dáváme první pivo na stojáka, a než ho vypijeme, uvolní se místo na baru, kde si zase dáme do nosu. Druhý pivo si dávám spíš jen ze slušnosti. Jmenuje se totiž Colorado Trail. Víc než dvě piva nezvládneme, i přesto, že to jsou jen 0,4l. To je asi největší důkaz, že nám CT dal zabrat.
Druhý den ráno letíme z nejroztomilejšího letiště domů. Durango má malinký letiště s čistě osobním přístupem. Je to radost. Čeká nás dlouhý let Durango - Dallas - Londýn - Praha.
Když nás Stan první den doprovázel na začátek trailu. Z ničeho nic na nás udělal nálet kolibřík a pak odletěl směrem po trailu. Jako kdyby nám tím chtěl říct: “pojeďte už, bude to parádní” a taky bylo. Jedinou starost, kterou si odsud odvážím je, jak se zbavit smůly. Není to krásný? Myslím tím smůly ze stromů, kterou mám všude na oblečení… no aspoň mám co googlovat na cestě domů. A chce se mi domů? Snažím se myslet na ty věci, na který se těším. Rodinu, kamarády a novinky, které pro nás mají😍.
Ztráty: Roman -4 kg
Já: nehubnu, moc krátká aktivita😂
Durango město všech typů kol❤️
___________________________________________________________________________________
STATISTIKA CT
Počet km start - cíl: 878 km (o 11 km víc než je oficiálně, to je na nás hodně dobrý!)
Celkové převýšení: 23 011 m
Počet hodin v pohybu: 88 hodin (3 dny a 16 hodin)
Dalo by se říct, že jsme 3,5 dne jeli a 8,5 dní spali, jedli, kochali se… vlastně to vypadá, že jsme se i dost flákali😅
Celkový čas: 137 hodin
Počet dnů na trase: 12 dní
Nejvyšší bod na trase: 4045 m n. m.
Průměrná nadmořská výška: 3048 m n. m.
Defekty: Jednou dofukování předního pláště pro defekt, ale jen proto, že jsem zrovna po defektu asi dvě hodiny stála a čekala ma Romana, než přiveze nákup z Breckenridge. Mléko následně po roztočení kol zafungovalo.
Problémy: Romík si koupil brzdové metalové destičky…
Místa, kde bylo možné doplnit potraviny: Littleton (start), Breckenridge (234. km), Copper Mt. (257. km), Leadville (312. km), Buena Vista (394. km), Mt. Princeton Hot Springs resort (430. km), Cathedral Ranch Cabins (614. km), Silverton (720. km), Molas Lake (730. km), Durango (cíl 870. km).
Počet pádů: 3x, jeden já a dva Roman
Nová zvířata: los, had-Bullsnake (Pituophis catenifer neboli Užovka býčí) v překladu neškodná užovka, kokon na stromě-Hlenka neboli slizovka.
Počet vypitých piv: 0 (den po dojezdu každý 2x 0,4 piva)
Počet nocí ve stanu: 10 z 11(jedna noc v karavanu), + Warmshowers: 4 noci (Denver a Durango)
Horká sprcha: 3x + horké prameny (áách)
Ostatní údaje na: www.bikepacking.com
At the END:
Srandy z natáčení:
Takový to jak první den fotíš vysmátý selfies:
Třetí den ještě natáčíš:
A pak už nezvládáš nic:
___________________________________________________________________________________
Klikni na odkaz a dozvíš se proč:
___________________________________________________________________________________
TODAY we are on LIST - woo hoo!!!
__________________________________________________________________________________
Čas na reklamu a poděkování 1)
COROS VERTIX2 - neobyčejné hodinky s navigací
Ještě než se dostaneme k posledním dnům, ráda bych tu zmínila tři super novinky ve výbavě.
Věcí které se osvědčily je samozřejmě více, takže je ráda rozeberu osobně nebo v diskuzi.
Tyhle fantastický hodinky nám půjčil Dag alias @bikepacking.cz, když jsme si stěžovali, že navigace Garmin Oregon sežere na den pár baterií, ještě ke všemu lithiových (drahé a neekologické). Člověk investuje do navigace, která nemá zanedbatelnou cenu, použije jí pár týdnů v roce a za rok už je překonaná například navigací se solárním panelem nebo dobíjením přes usb. Zpět ale k hodinkám. Moje představa byla, že budu před cestou dlouze studovat návod. Jenže ne. Hodinky mají tři tlačítka a naprosto intuitivní ovládání. GPS navigace v ní naprosto perfektní včetně mapového podkladu, takže orientace podle ní zcela bez problému. No a teď ta nejvíc neuvěřitelná věc. Po čtyřech dnech, kdy byly zapnuté cca na 12 hodin aktivity a pak po zbytek dne a noci, měly stále neuvěřitelných 48%! Byly zapnuté na dvanáctihodinovou aktivitu a přes noc vystavené teplotám kolem nuly a dobře víme, co zima udělá s některými zařízeními. Navíc zpět nabité jsou opravdu rychle.
Nejprve jsem byla zaskočená cenou, ale pak mi to celé došlo. Nejsou to totiž “jenom” hodinky. Vždyť pokud sečtu cenu hodinek, které mám (Garmin Fenix 5S), které často nevydrží ani pětihodinovou hodinovou aktivitu a přičtu cenu GPSky Garmin Oregon, pak cena daleko přesahuje hodinky s navigací COROS. A to nezapočítávám cenu lithiových baterií.
Prostě na hodinkách COROS VERTIX2 jsem nenašla chybu! Přehrávaní a synchronizace s aplikací v mobilu a se Stravou perfektní, rychlé a bez problému.
____________________________________
Čas na reklamu a poděkování 2) a 3)
Hyperlite Mountain Gear L - bezedný batoh (40 l)
Tenhle batoh měl Roman zapůjčený už podruhé. Poprvé v Arizoně. Je to jednoduché.
Je lehký a velký. Odolný a nepromokavý a se spoustou kapsiček i kapes zvenku na batohu. Když ho člověk nemá čím naplnit, tak neví že ho má na zádech. Naopak pokud potřebuje oddělit celtu mokrého stanu a mít ji po ruce na vysušení během dne či nákupu jídla na několik dní - není problém! Prostě pojme vše co je potřeba. Takže je skvělý jako bezedné příruční zavazadlo, což se velmi hodí, pokud odbavujete krabici s kolem jako zavazadlo do 23 kg, kde vyčerpáte tuto váhu jen kolem a krabicí. Zbytek věcí pojme tenhle super batoh. Moc děkujeme @bikepacking.cz
MSR hubbahubba bikepack2 - stan pro dva
Na tenhle stan navržený přímo pro bikepacking budeme dělat pro @cycology_culture podrobnější recenzi, takže si počkejte. A že máme s čím porovnávat. Do teď jsme vozili na výpravy stan MSR freelite2. Už teď můžu prozradit že 200g váhy navíc stojí za ten větší prostor uvnitř, vychytanější zipy a úložné prostory. Kolíky jsou navíc zase odlehčenější od těch co máme ke stanu freelite2.
Jen se mi těžko hledaly zelené pytlíky na tyčky a kolíky, takže bych se nebála použít křiklavé barvy.
No a brašna na stan dělaná pro bikepacking jako přední brašna, to je kapitola sama o sobě. Pro účely gravel bikepackingu, kdy máte k dispozici i zadní brašnu - proč ne. Kdo je ale zvyklý na dokonalost přední brašny od Apidury, nikdy jí za nic na světě nevymění, natož za zásadně těžší brašnu od tohoto stanu. Pro bikepacing po trailech, kdy biker jede na xc nebo celoodpruženém kole a chce využít teleskopu sedlovky, tudíž nemá zadní brašnu nebo jen malou brašnu na teleskopku, je brašna na stan, která zabere celý předek, bohužel nevyhovující.
Komentáře
Okomentovat