UNDRESS and DISAPPEAR

Podívám se doleva a uvidím dvě malá medvíďata. Hrůza mě neochromí tak, abych ze sebe nevypravila: „Tak jsme v prdeli, támhle jsou medvíďata!!!“ Pamatuju si, že Roman se ptá kde je vidím, a vzápětí polohlasem oznamuje:   „ Támhle je velká.“ Já jsem úplně šílená strachy, protože medvědici nevidím a tedy nevím, zda nás čeká smrt jistá nebo méně jistá. Jednou jsem si někde poznamenala, že kdyby neexistoval Oregon v USA, je podzim na trailech na Slovensku nejlepší dovolená. Stačí navštívit jiné pohoří než Tatry a ocitnete se v divočině podobné té americké. Za den nepotkáte člověka, zato medvědů možná víc než někde na Aljašce. Slovensko máme projeté z Mílí z roku 2014, vlastně ani nevím přesně kudy, byla jsem tehdy v totálním flow a transu a jen šlapala směrem k cíli. Navíc nám počasí úplně nepřálo, a tak nám hezká místa s výhledy zůstala skryta. Zato bahna, kdy se netočí kola, jsme si na polích a loukách užili do sytosti. Chuť jsme si sprav...

„Karpatské hry“ by M. Nevrlý is my favourite book. So, when I found out that there Carpatian Divide exists I wanted to be part of this trail. The border between Poland and Slovakia always magnetize me. 620 km and almost 18 000 elevation meters was attractive. And here I am in Ustroň on the west and I want to reach Muczne on the east. There are five National Parks on the way: Babiogorský, Gorzanský, Pieninský, Magurský a Bieszadský. Amazing! We only have four in Czech Republic!! And how was it? Overloaded by elevation meter, I never rode so many hills up cross vertically to contour lines (my gps worked perfectly at this time, so I saw how my way cross the contour line up and down, up and down again and again). A felt weak and lost between contour lines. I wish I was stronger to ride everything and wouldn´t get lost between the free rocks on downhills. But it is typicaly for all Divides to realize your weaknesses and work on them. On the other hand I met my old friend @kasanic.fero there...

  Před každou cestou jsem nervózní. Nebojím se překážek, které nám dobrodružství přinese, ale cítím pokoru.  Dobře si uvědomuji, jaké mám štěstí, že můžu opustit hranice naší země. Země, která byla po dlouhých čtyřicet let odříznutá od okolního světa. Přeletět oceán a za 14 hodin se ocitnout na půdě Ameriky jakoby se nechumelilo. Krásně to popsal S. Mawer v knize Pražské jaro.  Lidé ze západní Evropy, kteří v minulém století viděli železnou oponu, ostnatý drát, kterým byla naše země obehnaná, nechápali k čemu je. “Takový tank Patton by tím projel stejně snadno jako traktor laťkovým plotem. Oni to vědí a my taky. Tak na co je to dobré?” Jenže oni se zvenčí ničeho bát nemusí, odvětil americký voják dvěma Angličanům, oni brání vlastním lidem, aby se nedostali ven. A pokračuje: “Není to nic jiného než zkurvené vězení, bezpochyby největší vězení na celém světě.” Zkrátka před každou cestou si uvědomuji, že se mi dostává jakéhosi bonusu, že mám štěstí, že žiju relativně ve svobo...