AZT Arizona Trail - Až na hranici možností
Máme hroznou žízeň. Jsme třicátý šestý den na cestě a strašně jsme to podcenili s vodou. Respektive jsme úplně bez vody. Jeden z posledních dnů v Arizoně a my uděláme takovou školáckou chybu. Jako kdybychom tu byli první a ne poslední den. Už asi hodinu si říkám, že dneska na to fakt dojde a přijde ta první etapa, kdy budu muset pít vlastní moč. Naštěstí jsem se ale přece jen za ten měsíc v poušti něco naučila: že jakákoliv plechovka či lahev nalezená u cesty může být plná a může mi zachránit život.
Rentgenuju očima terén vedle cesty a najednou ji uvidím. Pet flaška! Je plná nějaké hnědé tekutiny a víčko je neporušené. Mám neskutečnou radost.
Otevřu ji a napiju se. Je to normální ledový čaj. Jen už tam prostě nějakou dobu ležel, takže flaška je od něj obarvená do hněda. Neskutečně si tekutinu vychutnávám. Půl litru a jsme zase o trochu dál od totální dehydratace.
Ale zpět na začátek naší cesty, která začíná na hranicích Mexika a Arizony na jihu USA. Před námi je trasa po Arizona Trailu (AZT). Je to trasa nejen bikepackingového závodu, ale i jedna z oblíbených pěších dálkových tras. AZT má délku 1300 km a vede převážně po singletracku v průměrné nadmořské výšce 1500 m n. m. Příroda je rozmanitá. Převažuje polopoušť s minimální možností doplnit vodu ve volné přírodě.
Možná jsme si Arizonu vybrali, protože jsme v roce 2019 při návratu z Oregon Timber Trailu potkali na letišti bikepackera Dana z Tucsonu, který nás na myšlenku AZT navedl. Možná jsme měli AZT v podvědomí už dávno. AZT je totiž další z bikepackingových tras patřící do třetice královských tras tzv. Triple Crown společně s Tour Divide a Colorado Trailem.
A tak 22. dubna odlétáme do Tucsonu v Arizoně. Na letišti nás vyzvedává Dan, kterého jsme kontaktovali přes Warmshowers, který já osobně považuji za „web století”.
Hned další den v sedm ráno jedeme s Danem na aklimatizační víkendovou bikepackingovou výpravu do Dračích hor, kterou pořádá tamní bikepackingová komunita Campfire Cycling, a na kterou jsme k naší velké radosti přizváni. Aklimatizační tentokrát ani tak ne ve smyslu nadmořské výšky, ale spíš podnebí, které bude horké a suché. Nejvyšší bod AZT je lehce pod tři tisíci metry. Průměrně se budeme pohybovat v nadmořské výšce kolem 1500 metrů. Tentokrát bude pro naši cestu platit – čím výš tím líp, v pěti stech metrech nás čekají i teploty přes čtyřicet stupňů.
Na víkendový bikepacking s místní komunitou odjíždíme tedy hned den po příletu. V městečku Tombstone, které proslavily westernové filmy, se nás sešlo dvanáct. První velkou odlišností od všech předchozích výprav je množství vody, které si každý veze s sebou. Pět litrů je prostě minimum. Jeden účastník má dokonce místo celorámové brašny na míru vyrobený pětilitrový kanystr. Když druhý den dokončujeme náš okruh, Dan se nabízí, že nás odveze na začátek AZT, na hranice s Mexikem.
Cestou na start z auta vidíme, jak policejní hlídka zadržela dvě mexické ženy a několik dětí. Dan zastavuje a ptá se, zda nepotřebují vodu nebo náplasti na puchýře. Několik let pracoval v organizaci, která pomáhala uprchlíkům a taky bojovala proti zdi, která rozděluje místní krajinu. Hraniční zeď je stará asi třicet let a její stavba začala už za vlády prezidenta G. H. W. Bushe staršího. Dan ji upřímně nenávidí i z toho důvodu, že narušuje přirozenou migraci zvířat a zasahuje do národního parku Coronado. Je půl šesté večer. Neradi se s Danem loučíme. Za těch pár dní se z nás stali parťáci. Bude nás sledovat na trackeru a my věříme, že se nevidíme naposled. Pro teď jsme však zůstali na hranicích s Mexikem sami. S výhledem na zeď vyrážíme prvních pár kilometrů po trase. Slunce právě začalo zapadat a oba s Romanem myslíme na to samé. Tak jsme opravdu tady na Arizona Trailu! Jaký asi bude?
Od hranic s Mexikem do Tucsonu
Večer jsme dojeli k jednomu z mála jezer v Arizoně, od kterého druhý den vyrážíme jak jinak než po singláči lemovaném žlutou trávou, křovinami a stále i nízkými duby, které připomínají keře, ale i tak dělají vyprahlou krajinu přívětivější. To ale netrvá dlouho. Už po pár desítkách kilometrů krajina kolem nás zčerná. Těžko říct, zda je to černý prach po požárech nebo sopečná půda, ale je poseta miliony kravích lejn. Krávy se pasou všude kolem a jejich trus ničí trail.
Počítáme s tím, že před námi leží dvě městečka, kde se chytáme doplnit zásoby. Patagonia a Sonoita. Bohužel zjišťujeme, že neleží na trase, ale šest mil od naší cyklistické trasy, a tak riskujeme pokračovat v cestě i s nedostatečným množstvím vody. Máme ale štěstí, když hned za zatáčkou u stavení, které se tam vyloupne uprostřed ničeho, dostáváme ledovou vodu přímo z hlubokého vrtu. Pro tuhle chvíli jsme zachránění.
Za první dva dny téhle etapy jsme zažili skutečné peklo. Teploty, které měly být tady na jihu nejvyšší, ještě umocnila vlna veder. Ani jednou jsme se nemyli, spát jsme šli zaprášení, unavení, bez večeře. Zuby jsme si čistili až ráno. Neměli jsme na nic sílu. Nejlepší okamžik z celého dne byla chvíle, kdy konečně zapadlo slunce. Poslední hodiny nám pralo přímo do očí. Slunce je pořád a všude. Přes den bylo někdy i 40 stupňů. Když bylo možné jet na kole, tak to ještě šlo, občas fouknul i vítr, ale jakmile jsme museli kvůli náročnosti terénu tlačit kolo, tak se člověk zavařil během pár minut. Spousty volných šutrů při sjezdech i výjezdech. Člověk neměl šanci myslet na nic jiného. Bylo třeba se totálně koncentrovat na jízdu na naloženém kole.
Nejvýš jsme zatím po trailu vystoupali do výšky 1802 m n. m. Vedro bylo strašlivé a brutální, takže jsme se zatím nestihli bát medvědů ani hadů. Ano, i tady na jihu Arizony se vyskytuje medvěd. Jsem nevyspalá. První noc jsem odháněla mývala, který nám chtěl sníst jídlo nebo odejít v mých botách s Romanovou helmou na hlavě nebo co já vím. Druhou noc jsem skoro umírala strachy, když kolem dokola vyli kojoti. Třetí den ráno podle toho vypadám. Jsem cítit, vlasy slepený od potu a prachu.
Prvních čtrnáct dní se budím s bolestí krku, kterou se mi naštěstí během dne vždy podaří rozpít. Rty mám popraskané a plný oparů. Ruce a nohy poškrábané od ostnů z kaktusů. Jak může člověk tak snadno zapomenout jak těžké je být na cestě?!
Jsme totálně zničení. Romana každý večer bolela hlava, a tak jsme chodili spát brzo, místo toho, abychom po západu slunce využili ochlazení a najeli ještě pár kilometrů.
Předchozí noc jsme spali u větší vodní plochy s názvem Twin Tanks, byl to takový větší rybník plný bahna, a kravských lejn a moči. Na koupání to nebylo, ale byli jsme z něj nuceni filtrovat vodu. I když měla voda lehce kravskou pachuť, žízeň uhasila.
Třetí den sedíme na jednom trailheadu před Tucsonem, všude už jsou jen pověstné obrovské kaktusy Saguaro roztodivných tvarů a výšky. Přemýšlíme, že si dáme po tom pekelném vedru den volna v civilizaci a pokusíme se zavodnit a odpočinout si.
Naše prosby byly vyslyšeny, protože se k nám po trailu blíží známá postava. Je to Dan. Důrazně nám oznamuje, že si přeplánoval pracovní týden na nepracovní a nekompromisně nám nabídnul dvě varianty našeho dalšího programu. Jet s ním na traily do Sedony nebo s ním jet na traily do Sedony. Nemusí nás moc dlouho přemlouvat, a tak večer vyrážíme do 400 km vzdálené Sedony, kde si užijeme tři dny nalehko na trailech na pověstných červených platech.
Po třech dnech v Sedoně nás Dan znovu odváží na trasu AZT k Tucsonu, kde jsme před třemi dny skončili. Kousek nás doprovází, a pak už se vydáváme zase sami na další etapu po AZT.
Tucson-Oracle
Tucson opouštíme plní elánu. Dnešní etapu končíme až po půlnoci. Po setmění se vyškrábeme na hřeben a pod ním najdeme kousek rovné skalní plošiny, na které zakempujeme. Ráno pokračujeme po trase, která nás ještě chvíli tahá po trailech, než nás konečně vyplivne na silnici a my si užíváme asfaltový výjezd do 2500 m n. m. V Summerhaven doplňujeme zásoby a odhodláváme se na obávaný Oracle Ridge. Před odbočkou na něj je upozornění, že následující část trasy je velmi zničená požáry, a tak je její průjezdnost ztížená popadanými nebo ještě stále padajícími mrtvými stromy. Po 500 metrech v šíleném větru na útesu to otáčíme. Je to temné místo s negativní energií. Černé pahýly stromů, silný vítr a singláč, přes který jsou popadané stromy, se prostě rozhodneme vynechat. Raději volíme bezpečnější, i když delší cestu po širších šotolinových cestách. V městečku Oracle přespíme na místním ranči. Další den nás čeká pasáž, před kterou nás varovali, že bude dlouhá a bez možnosti doplnit vodu.
Oracle-Superior
Jestli si někdo myslí, že v Arizonské polopoušti není život, protože tu není po většině roku voda, tak se mýlí. Spousty živočichů je tu přizpůsobeno žít s minimální potřebou vody. Jak se dozvídáme z jedné informační cedule, žije zde typ hlodavce, který se dokáže obejít bez vody úplně, aktivní je jen v noci, nepotí se a jedinou vodu získává přes proces dýchání a z jiných vlastních metabolických procesů. Ptačí říše je tu bohatá, od malých barevných ptáčků, kteří vypadají jako papoušci, až po velké dravce. I ti se životu s minimem vody dokázali přizpůsobit. Často nás v noci budí ze spaní, stejně tak bzučení hmyzu. Během dne nám zase přes cestu přebíhají desítky veverek a králíků.
Jestli něco skvěle vystihuje následující pasáž, tak je to poznámka v aplikaci s mapou AZT, která nám usnadňuje zásobování vodou. Hikeři, kteří jdou před námi, mohou do aplikace zaznamenat, zda je na daném trailheadu (začátku pasáže AZT, kterých je celkem 43) voda nebo ne. No a pro tuto pasáž v aplikaci stálo: Guess, there’s not a McDonald’s anymore.
Přijíždíme na začátek trailheadu a před námi se donekonečna táhne zvlněná krajina jen s kaktusy, tak informaci z aplikace pochopíme. Tady totiž nebude vůbec nic. Následující dva dny kopírujeme zvlněný terén, nesčetněkrát vyjíždíme na kopečky, abychom viděli nekonečno dalších kopečků před námi. U paty kopce vždy krosujeme vyschlé koryto řeky. Obvykle trávíme čas mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední odpočinkem někde ve stínu. Dnes je ten den, kdy nás aplikace upozorňuje na velký výskyt chřestýšů, tak máme oči na stopkách. Konečně se dočkáme a pochopitelně ho dřív uslyšíme než uvidíme. Někde docela blízko začne něco dost chřestit a tak houknu na Romana za mnou, ať dává bacha. Roman zastavuje a chřestýše natáčí na video. Byl to opravdu ten největší chřestýš diamantový.
V celé délce Arizony neustále potkáváme stáda krav a někdy i koně. Aby si farmáři poznali své ovečky, jednou za pár kilometrů musíme procházet bránou. U jedné takové brány s vyrytým znakem mapou a nápisem Arizona Trail spíme. Dojíždíme k ní už za tmy a k naší radosti u ní najdeme asi dvacet galonů vody, které tam nějaký dobrovolník přivezl. V dálce září hlavní město Phoenix, jeho světlo však neruší výhled na mléčnou dráhu.
Další den nás aplikace zachraňuje, neboť se z ní dozvídáme, že v místě, kde budeme krosovat silnici, si můžeme objednat pizzu přímo na Trail. Samozřejmě využíváme téhle možnosti a asi za třicet minut u nás stojí auto, z něj vystupuje starší Indiánka a opravdu nám nese pizzu, coca-colu a zmrzlinu. Místo už dobře zná, je sice několik mil za městečkem Kearny, ale je tu u plotu plastový stůl, dvě židle a kohoutek s pitnou vodou. Oáza.
Následuje jedna z nejkrásnějších etap. Kopírujeme vrstevnici po širokém, udržovaném singláči zaříznutém ve svahu. Pod námi se vlní železnice a řeka Gila. Díky ní je v její blízkosti všechno svěže zelené. Obrovské fotogenické šutry a až pětimetrové kaktusy Saguaro lemují cestu. Občas leží i přes cestu a my je musíme přelézat. Je to exotické, zdolávat místo klád kaktusy, tloušťkou se vyrovnají spadlým stromům v Čechách. Když sjedeme dolů k řece Gila, chceme se samozřejmě vykoupat, a tak Roman odhání obrovského býka, který si hoví uprostřed řeky. Nakonec Roman vyhrává, býk otráveně odchází a my skáčeme do řeky.
A pak nás čeká stoupání kaňonem Alamo, který je úchvatný a naplňuje tak naši představu o kaňonech v Arizoně a Indiánech. V závěru dne uvidíme první Gila Monster, česky korovce jedovatého. Je to takový náš český mlok, alespoň tedy zbarvením. Až na to, že tahle arizonská ještěrka je daleko větší a jedovatá. Naštěstí před námi utíká. Další den sjíždíme postupně klesajícím trailem dolů k Picket Postu - vojenskému památníku - nad městečko Superior. Cestou vidíme další tři Korovce, jeden na nás zlostně syčí a nechce utéct jako ti před ním. V Superioru navštěvujeme místní arboretum a rozhodneme se využít možnost přespání u místního Trail Angela a doplnit zásoby jídla.
Superior-Phoenix-Payson
Když stojím v Superioru před krámem, jde kolem mě Indián. Má dlouhé bílé vlasy spletené do dokonalého copu a upozorňuje mě, ať v horách dávám pozor na pumy a medvědy, že jsou tu všude. Jo, to je přesně ta informace, kterou potřebuji slyšet, pomyslím si ironicky. Fakt pěkně děkuji. Tohle městečko je dost šílené, a tak když Roman odchází nakupovat, říká: „Tak sbohem, rád jsem tě poznal.” Z parkoviště od toho obchodu zrovna odjíždí zdrogovaná dvojice, auto je pomačkané a vypadá jak z vrakoviště. A tak čekám na Romana, než nakoupí. A to je vždycky peklo, protože každý, kdo jde kolem, se se mnou dá do řeči. A to si vždycky vyslechnu spousty nevyžádaných rad. Ta nejčastější je, ať si nezapomenu vzít hodně vody na Trail. - Jo pořád, vím, ale nemám ji kam dát! Taky že Arizona Trail není pro kola sjízdný. -Všimla jsem si. Kam že to jedete? Do Utahu? Proč? Dovolená? Proč v Arizoně? -Prostě proto! V tomhle městečku si po příjezdu dáváme zmrzlinu a situace před zmrzlinárnou přesně vystihne náturu místních. Říkám Romanovi česky, že zůstávám u kol a hlídám věci. Na což pán odvětí anglicky, jakoby mi rozuměl, že o věci se nemusím bát, že zastřelí každého, kdo by chtěl před jeho obchodem něco ukrást. Je to poprvé, co v Americe vidíme zbraně za pasem. Třeba u pána venčícího psa je to zvláštní pocit vzbuzující respekt.
Co se mi ale strašně líbí, že i v téhle díře a navíc v zemi iPhonů, má každá sebezapadlejší vesnice veřejnou knihovnu. To mi dodává jakousi naději, že čtení knih nikdy nevyjde z módy.
Jeden by řekl, že se v zemi, kde je 300 dní v roce modrá obloha, bude cítit neskonale šťastně. Jenže strach o nejzákladnější potřebu, jako je uhašení žízně, náladu trochu kazí. Navíc jsou to každý den ty samé myšlenky: Kolik dnes ujedeme? Bude na trailheadu voda? Žízeň, puma, medvěd, chřestýš, žízeň, chřestýš, sakra ten tachometr se zaseknul?!? Poušť mě učí doposud nepoznanému. Je to tu všechno strašně pomalé! Poušť je pomalá. A tak si pro sebe říkám: Zvykej si, ty rozmazlená Evropanko, co si bereš na ostny z kaktusů pinzetu. Tady se trny vytahují kleštěmi!
Ze Superioru nás naštěstí čeká objížďka po gravelových cestách. AZT je tady zničený po obrovských požárech v předchozích letech a neprůjezdný. Začátek dne je tedy celkem rychlý. Jenže pak přijdou nudný traily kolem Phoenixu a tachometr se zastaví. Jsou zde nekonečné rocky gardens. Pasáže naprosto skvělé na trénink, ale s naloženým kolem s tím jděte do pr….!
Jízdu nám zpestřuje obří pavouk, nejspíše sklípkan. Sedí uprostřed trailu, ani se nehne. A pak už hlavní město necháváme za zády a vlníme se po cestě pořád nahoru a dolů kolem karavanů s podivnými individui bydlícími v poušti. Neměli jsme z těchto míst vůbec dobrý pocit. Už za tmy jsme dojeli k jezeru Saguaro, kde jsme s těmi všemi divnými lidmi koncentrovanými na jednom místě, spali. A to i přes zákaz spaní, protože to byla oblast pouze pro denní užívání tzv. day-use area. Ráno se probouzíme uprostřed písečných dun, filtrujeme vodu z jezera a vyrážíme dál. Čeká nás 60 km do kopce po šotolinové cestě, kterou nám znepříjemní tzv. OHV, námi přezdívané jako ohavné vehikly, ale jsou to normální čtyřkolky, za kterými se zvedají oblaka prachu. Někdy v polovině dne svačíme u kaluže s vodou, což je jediný pozůstatek po dříve zde protékajícím potoce. Nahoře se těšíme na sjezd, jenže najednou naše trasa v gps odbočí do houští na singláč, který je zarostlý a celý zničený od mohutného požáru z předchozích let. Po šedesáti kilometrech do kopce, bez stínu a s vidinou sjezdu, nám to dost zahýbalo s psychikou. Prodíráme houštím níž a níž až dolů do údolí, které se postupně otevírá, a i když se neotevře úplně v jednom takovém místě ve vyschlém korytu potoka je pěkná plošinka na spaní, kde si postavíme stan. Z nohou nám teče krev, jak je máme poškrábaný. Očistec.
Druhý den konečně potkáváme prvního hikera. Je to Indián z kmene Navajo. Byl si doma přebalit batoh, protože ho měl moc těžký, a teď pokračuje dál po trase. Další velmi náročná etapa, která vede úzkým kaňonem řeky, až pochybujeme, že se po ní někam dostaneme. Postupně šplháme korytem řeky, v které opravdu teče voda, a všude kolem nás jsou vzrostlé jehličnany. Vidíme dalšího dlouhého, krásně barevně proužkovaného hada - korálovku, která není jedovatá. Z téhle divočiny sjíždíme po kamenné lavině, kdy na šesti kilometrech najednou klesneme o tisíc výškových metrů.
Téměř bez vody a zcela bez jídla sprinutujeme po velké asfaltce do Jakes Corner. Je tu obchod, kde se najíme k prasknutí a doplníme vodu, abychom zvládli dojet do města. Do Paysonu přijíždíme za tmy. Je to jedno z těch větších měst na cestě a my se rozhodneme ubytovat se poprvé za celou cestu v motelu.
Payson-Flagstaff-South Rim
Z Paysonu máme za cíl pozvolna nastoupat na zalesněný Mogollon Rim, který je ve výšce 2200 m n. m. Nespěcháme. Spíme u potoka a užíváme si luxus v podobě večerní koupačky a zdroje vody hned u nosu. Asi ve tři ráno odháníme něco velkého, co se k nám prodírá lesem. Roman se mi snaží namluvit, že je to kráva. Jenže kráva hystericky bučí, jako kdyby ji na nože brali úplně na druhé straně, a to, co se k nám blíží, je zlověstně potichu a nemotorně se to pohybuje směrem k nám. Jsme nucení vylézt ze stanu a svítíme kolem sebe, dokud se to něco nevzdálí daleko od nás.
I další den pokračuje naše stoupání na Mogollon Rim a postupně se mění z tlačení kola na lezení s kolem. Abychom za den ujeli (spíš ušli) jen 42 km rychlostí 6 km/hod, to se nám ještě nikdy nestalo. No, všechno je jednou poprvé. Tlačit kolo mi nevadí, ale opakovaně zvedat kolo, které nejde vzít na rameno přes skály, je i na mě moc.
Naštěstí po dvou dnech urputného šplhání na Mogollon Rim se nám dostává etapy, která rychle odsýpá. Krásný singláč borovicovým lesem, někdo by mohl říct monotónní, ale ne pro někoho, kdo dva dny leze s kolem do kopce a ruce má z toho jak Pepek námořník.
Když po devatenácti dnech na kole dojíždíme do vysokohorského města Flagstaff, cítíme velké zadostiučinění. Tady máme dohodnutou spojku v podobě Danova kamaráda Andyho. Spíme u něj v domě nad městem. Volného dne využíváme k servisu kol, odpočinku a večer nás čeká návštěva hvězdárny, kde bylo objeveno Pluto. Tohle všechno je ale na samotný článek.
O dva dny později se loučíme s Andym a odjíždíme z města. Když se za Flagstaffem vyšplháme do výšky 2800 metrů, to vám je krása! Stromy, dokonce břízy, zasněžený Mt. Humphreys, který má neuvěřitelných 3851 m n. m. Krásně odjíždějící singláčky a na závěr dne planina jak někde v Mongolsku. Přestali jsme spěchat, odteď víme, že jedeme před plán, a tak máme čas. Jak se blížíme ke Grand Canyonu, potkáváme i více pěšáků. Poslední noc před jižním rimem už je Grand Canyon na dohled. Spíme u rozhledny, ze které vidíme ten neskutečný sráz dolů. Je neuvěřitelný, jak se to tam najednou zlomí.
South Rim-Grand Canyon-North Rim
A je to tady - Grand Canyon. Do vesničky na jeho jižním okraji dorazíme kolem poledne. Zjistili jsme, že o permity na přespání dole v kaňonu se žádá klidně tři měsíce dopředu. Naštěstí to ale neplatí pro tzv. thru-hikers, pěšáky a cyklisty, kteří jdou nebo jedou celý Arizona Trail, a tak dostáváme permit na spaní v jednom z kempů.
Až navečer se teda rozhodneme, že se půjdeme na ten div světa podívat zblízka. Jsme v šoku z té krásy a velikosti. Mysleli jsme si, že na tu jednu fotku z jednoho místa, kde ještě navíc budu čekat frontu mezi miliony turistů budu čekat věčnost a nakonec stejně nic neuvidím. Jenže přátelé, on je přece GRAND! A tak jedeme podél zábradlí, které rychle končí a před námi jsou stovky metrů výhledů, můžeme vylézt na jakoukoliv skálu a fotit a fotit a fotit, čemuž se samozřejmě neubráníme.
Další den scházíme z 2200 téměř do 600 metrů nad mořem - k řece Colorado, kde se raftuje a podél potoka stoupáme k našemu kempu. Ta voda všude kolem byla osvobozující a vodopád Ribbon Falls dechberoucí.
Z kempu druhý den ráno stoupáme zase do 2200 m n. m. na severní rim, kde nás čeká Andy s našimi bajky. Ano, ten Andy z Flagstaffu se nám nabídl, že nám kola převeze na severní rim. Do kaňonu se totiž na kole nesmí a platí zde pravidlo, že sem nesmí nic, co by zanechalo kontinuální stopu. Kolo bychom proto museli nést na zádech, nelze ho ani tlačit a veškeré zásobování obstarávají muly a koně.
Nic jsem od Grand Caynonu nečekala. Rozhodně jsem si nemyslela, že to bude právě to místo z celé Arizony, které bych někomu doporučila. Ale on opravdu předčil mé očekávání a rozhodně stojí za návštěvu. Z jižního rimu si užijete ty nejpompéznější výhledy, ročně ho navštíví až 5 milionu lidí, kdežto na severní se podívá asi jen pětina z nich. Až při sestupu dolů k řece Colorado a následném výstupu nahoru pochopíte a hlavně procítíte jeho hloubku. Grand Canyon nám zkrátka vyrazil dech a po 1200 km přišla skutečná odměna.
Z jižního na severní rim to bylo celkem 43 km a 1900 m převýšení. Asi 130 km nám zbývá do cíle Arizona Trailu na hranice s Utahem.
Z North Rimu na hranice s Utahem
Necháváme se fotit od stařičkého pána, který u pomyslné brány na severním rimu staví stoleček a chystá se tam poskytovat jakousi službu sdílení zážitku. Takže se každého, kdo sotva dýchá a právě opouští Grand Canyon ptá, jestli tady byl poprvé a jaké má dojmy.
A pak už sundáme kola z Andyho auta, rozloučíme se s ním a vyrážíme směr hranice s Utahem. Krajina je přívětivá, podobná vysokohorským sedlům, jak je známe z Evropy. Navíc frčíme po asfaltu, protože oficiální trasa je místy zavřená, opět kvůli požárům. Spíme mezi černými pahýly ohořelých stromů, mezi nimiž raší nová vegetace. Tyhle shořelé lesy jsou tu paradoxně nejvíc zelené. Nohy máme ale z chůze strašně namožené, i vyšlápnutí z pedálů bolí. Na závěr dne jsme skoro ve 2800 m n. m. A tak je oproti předešlé noci na dně kaňonu dnešní noc hodně studená. Další den potkáváme nespočet pěšáků. Někteří jsou na cestě už od března a do cíle to mají ještě minimálně dva dny.
V podvečer přijíždíme na hranice s Utahem a před námi je červená hradba skal Vermilion Cliffs National Monument, ke kterým nás vede nekonečně mnoho switchbacků. V jedné zatáčce sedí hiker a říká mi: “Tak tohle bude asi ten Utah.” Kouknu na něj a s odfrknutím mu odpovídám: “Jo, konečně Utah!” Dole v kempu má každé samostatné kempovací místo altánek, jehož střecha dobře chrání před sluncem. Voda ani pivo tady ale není. Naštěstí tu nekempujeme sami, a tak Roman jde “nakupovat”, jak už kolikrát během cesty. Od nejbližších sousedů, kteří sem přijeli obytňákem se vrací se dvěma pivy.
Tady na konci cesty vzniká spontánní video, kde já otevírám plechovku piva, slastně se napiju a Roman se mě zeptá: “Tak jak se cítíš?” A já bez váhání odpovídám: “Jako když už NIKDY nebudu muset na Arizona Trail!” Oba se šťastně smějeme a naivně si myslíme, že našich dalších 1000 km Utahem a Nevadou budou lehčí. Ale nebudou a my si ještě užijeme dostatek protivětru a daleko větší vedro v Nevadské poušti, než jaké jsme si v Arizoně dokázali představit. To už je ale na další článek. Tak sbohem Arizono, dala jsi nám zabrat. Utahu vrátíme se! Nevado už nikdy!!
Dodatek: Za 20 dní jsme projeli Arizona Trail. Denní vzdálenosti a převýšení se kvůli náročnosti terénu a vedru nedají s ničím porovnat. Každý šutr, který musel člověk přejet na Trailu byl jeden výškový metr a zvedání kola dva výškové metry. Trail nemá ten potřebný flow, jako jiné bikepackingové singletrackové trasy, které jsou stavěny přímo pro kola. Prostě AZT je pořád spíš trasa pro pěšáky. Potkávali jsme je po cestě. Od mladých lidí po důchodce, na cestě byli klidně od začátku března a pořád nebyli v cíli. Klobouk dolů před nimi! Také chápu, že legenda amerického bikepackingu Lael Wilcox dvakrát vzdala, než na téhle trase vytvořila rekord. Podle mě po dvou dnech tlačení a zvedání kola nemohla uvěřit, že má v GPSce nahranou správnou trasu. Letos na Instagramu napsala, že by chtěla na AZT vidět více žen. Její letošní rekordní zdolání této trasy považuji za fenomenální. Přesto jsem si při jízdě kladla nejedno proč. Proč ženy? Proč na kole? A proč je tahle trasa tak populární?
Komentáře
Okomentovat