CT day 10 - přes nejvyšší bod

 V pauze kdy neprší, balíme věci a stan. Není to v pět podle původního plánu, ale až po sedmé. Stoupáme na vrchol, který je v mraku, střídavě prší a fouká, teplota kolem nuly. Až na jeden strmý úsek po šutrech na nejvyšší bod CT (4045 m n. m.) v podstatě dojíždíme za necelé dvě hodiny. 

V mlze se vyfotíme s cedulí a pokračujeme dál. Tušíme, že není co slavit, že teď to přijde. A taky že jo. Krajina jak z pána prstenů, neustále se mění a otevírají se nám nové a nové pohledy.

 Gigantické prostory před námi jsou neuvěřitelné. Tohle jsme ještě nikdy neviděli. Famózní sjezdy střídají strmé výjezdy, kde kolo tlačíme. Nikde nic. Jen pištění syslů nebo svišťů..?

Mraky se trhají, na sluníčku konečně snídáme a pak se obloha zas zatahuje a my bojujeme s větrem a studeným deštěm a tahle se to střídá až do Stony Passu, ze kterého by měla sjíždět šotolinová cesta až do městečka Silverton. Stará rozbitá šotolinová cesta strmě klesá dolů. Skoro ze 4 tisíc o tisíc metrů na 15 km. Je to úplné neskutečný údolí, tak obrovsky strmé, nedá se to ani vyfotit. Cestou si říkáme, jestli už nezačala apokalypsa a oni jsou to jen pozůstatky těžby zlata. Město má vyasfaltovanou jen hlavní třídu, na zbytku je šotolina. Celkově to vypadá jak kulisa a ne jak město.  Dojíždíme tam před šestou. Občerstvujeme, dokupujeme zásoby a doháníme výškové metry dojezdem zpět do 3300 m k jezeru Molas, kde zakempujeme. Horká sprcha bohužel neklapne, protože indián s indiánkou, kteří kemp spravují měli otevřeno jen do sedmé. A teď je půl osmé večer a oni už jsou namol. V noci strašně fouká, takže R musí ze stanu a upevnit vchody hromadou šutrů. Jako na potvoru se tu nedaly zapíchnout kolíky. Střídavě fouká a ve čtyři ráno začne lejt.