CT day 11 - asi nejhezčí krajinou

 

Večer divný pocit z opilé dvojice Indiánů, ráno o 180’ jinak. Indiánka je strašně fajn, asi ani nemá opici. Ani nám neúčtuje noc v kempu a ukazuje nám stan, pod kterým je hiker box a může si tu člověk dobít elektroniku. Mně není dobře. Dva dny jsem se nemyla, už chci být pryč z té nadmořské výšky a zase nás čeká několik vrcholů okolo 3800-3900 m n. m. 

Když ale vyrazíme, je to taková nádhera, že zapomenu, že mi není dobře. Krajina fantastická, barevná jako podzim. Pořád je na co se dívat a skoro celá je sjízdná. Lesy tu začínají být přesně takové jak mám ráda. Hnědá  hlína a jehličí, které i když je mokré, tak jízdě neuškodí, ba naopak. Ten singláč nikdy není tak nasáklý a mokrý protože ho hodně kryjí ty staleté stromy z kterých visí lišejníky. Taky ty potoky. Úplně mramorová voda, pak zas rudá, podle podloží. No nádhera. 

Když dorazíme k jezeru Celebration, tak je nám jasný, že jsme dorazili po totálním slejváku. Poslední stoupaní a na hřebeni nás výhled nepotěší. Černo, bouřka.

Oblíkáme bundy a za deště sjíždíme co nejvíc dolů do údolí. V totálním lijáku najdeme suché místo pod stromy. Stavíme stan. Jíme ve stanu! A ať se děje co se děje. Mě už je to jedno.