CT day 2 - ve sladkém nevědomí

Tak ten noční zvuk, to byl jediný zvuk za celou noc. Jinak bylo ohlušující ticho. A to já jsem hledač podezřelých zvuků, zvlášť když spíme ve stanu někde venku, ale tady se opravdu jen těžce dalo něco najít.

Ráno je pod mrakem a máme úpně suchý stan. Optimistické ráno. Vůbec netušíme, co nás čeká. To zjistíme až třetí den. Objíždíme národní park, kam kola nesmí. Takže jedeme většinu dne po šotolině a dokonce i asfaltu. To dodává dnešnímu dni nádech Dividu. Jsme skoro ve třech tisících a převážně stoupáme, tak to stejně moc  nejede i když je to “paved”. 

Přes den se úplně vyjasní a to si zas říkáme, zda těch pár kapek nebylo lepších. Žereme nudle v krásným kempu s potokem, kde se osvěžujeme. 

Už navečer najíždíme zpět na trail. A je to zase nádhera. I když já už se sotva motám.

Plíce si taky odešly na dovču. Poprvé spíme ve 3000 m n. m. Kéž by byl čas na větší aklimatizaci. Nad 3000 metrů se prostě po trailu, kterej není zrovna hladkej, jede těžce. Co není nad 3300 m n. m. z kopce, to tlačím, protože jinak je to úplně zbytečně vyčerpávající. Každý šlápnutí bolí a člověk to pak stejně dlouho rozdejchává. Za cíl jsme si dali Kenosha Pass 3045 m n. m. Večer si lehnu a nedovedu si představit, že zítra ujedu třeba jen metr.