CT day 3 - náročný den

 Jestli mi něco někdy zásadně zlepšilo jízdu v terénu, tak jsou to dvě pravidla. První nejzásadnější je “kam se díváš, tam jedeš”. Zdá se to banální, ale bajkování je vlastně takový základ pozitivního myšlení. Takže pokud člověk jede po těžkým trailu a říká si: “z toho srázu nechci sjet” nebo “nechci najet na tenhle volnej šutr”, může si bejt skoro na sto procent jistej, že skončí dole ze srázu a volnej kámen mu při nejmenším bouchne o ráfek.

No takže si takhle užíváme famózní sjezd do Breckendridge a v jedné zatáčce už skoro dole stojí vlasatej hajker. Já rázem zapomenu na pravidlo č. 1, čumim na hikera a najednou mu ležím u nohou. Vůbec nechápu jak se to stalo, protože trail je hladkej, možná je tam trochu víc toho suchýho klouzavýho prachu…. 

Jenže jak je to rychlý a nečekaný, tak pod sebe nestihnu dát ruce a nestihnu podržet hlavu a břiknu držkou a hlavně nosem přímo o zem. První co mě napadá je, že moje první plastická operace bude operace nosu. A pak hned, že se zlomeným nosem se dá v pohodě jet dál. Hiker přiskakuje, jestli jsem ok a konstatuje, že to bude krve jak z vola z toho rozbitého nosu. Sednu si a v očekávání, že minimálně vykrvácím, se chytnu za křídla nosu a preventivně se předkloním. Jsem v šoku. Po chvíli se podívám na ruce a krev nikde. Ohmatávám nos, ani mě nebolí, nemám ho asi ani zlomenej. Hiker nechápe, říká, že si teda myslel, že to bude horší. Nejsem ani odřená jen totálně zaprášená. Hledám aspoň roztržený kraťasy nebo triko, ale nic. Hledám odřeninu - nic. Jen ochranný sklo od mobilu lehce naprasknutý a v ruce trn. Jinak nic. Poučení: tak kam se díváš tam jedeš, takže nečum po hikerech!

Den začíná výstupem do prvního sedla, který je ve 3620 m n. m. do Georgia Passu. Stoupání jde pomalu. Potkáváme tady dva bikepackery, který jedou z Duranga a jsou dvanáctý den na cestě. Dvanáctý! Sakra.

Dolů je to mega technický a zábavný sjezd, drtíme šutry, akorát by tu zrovna nemusel jet etapák Bike Epic startující v Leadvillu, přes který budeme projíždět. Předjíždí nás desítky chrťáků nalehko a je těžký se nenechat strhnout rychlou jízdou.

Tak závod čítal skoro 2000 závodníků a jmenuje se Leadville Trail 100 miles MTB race. Už chápu, že se v Leadvillu den poté neubytujeme.

V poslední třetině se naštěstí odpojují. Jsme zavaření z vedra a námahy. Osvěžujeme se v potoce. Voda je tu extrémně ledová. Kdo mě zná, tak ví, že studenou vodu miluju, ale v téhle se nedá vydržet. Je mi blbě od žaludku a nemůžu nic moc sníst. Nakonec do sebe nasoukám tortilu s nutelou a čedarem, namočím si hlavu a je mi o poznání líp. Fakt by nemuselo být takové vedro. Ve třech tisících bych čekala trochu chladněji.

Odpoledne nás trail dovede až na dálnici, kde se dá zadarmo shuttle busem sjet buď do Frisca nebo Breckenridge. Jsme po třech dnech bez jídla a potřebujeme doplnit zásoby. Obě města jsme projížděli v roce 2018 v rámci Dividu a jsou to takový americký St. Moritzové, zvlášť Breckenridge. Autobusák by nás vzal i s kolama, krerý se dávaj na držák dopředu před autobus, ale museli bychom sundat brašny, což je dlouhý proces. A tak Roman naskakuje do busu a jede do města nakoupit.

Navečer stoupáme zase do kopců směr Cooper Mountain, kde nás další den bude čekat sedlo ve výšce přes 3800 m. Máme vyhlídnuté místo na mapě s potokem, u kterého chceme zůstat a konečně se večer umýt. Když tam dorazíme, už tam jsou dva hikeři. Tak se k nim připojujeme a užíváme si socializace a hlavně ohýnku. Taky se tady dá v potoce umýt a to se hned jinak spí. Potok je jak jinak než brutálně ledovej. V noci je nad námi vymetená obloha a miliony hvězd. Nádhera.

Jen jídlo se nedá ideálně zavěsit, protože strom jsou tu shořelé od požáru, tak se Roman bojí, že nám ho sežere méďa. Kluci jsou vtipný, tak se večer moc zasmějeme.