Durango - město kol, město snů

Ráno se v klidu nasnídáme. Ch. nechal otevřený byt, takže si můžeme chodit kam chceme a zase se vrátit. Na stole leží stovky dolarů. Prostě pohoda. A náš záchod v podkroví je - troufám si říct - atypický.

Jdeme na kafe, pak vyzvednout krabice, nakoupit, dáme si hambáče, sbalíme kola.

                                      

U krámu se u nás zastaví paní, která je dojatá, že slyší češtinu. Je z Moravy, ale žije tady už 25 let. Nabízí nám odvoz na letiště.

 

V mezičase obdivujeme budovu bývalé školy, kterou Ch. před 25 lety koupil. Teď je v ní všechno na na co si vzpomenete. Hudební škola, sál na jógu, kavárna, obchůdky, kanceláře a apartmány. Ve sklepě je obrovská dílna. Ch. nám vypráví o svých plánech. Asi by celou budovu měl radši na komerční využití, než pro bydlení. Ptáme se proč. Říkal, že má rád ten ranní šum a pak ten večerní klid. Že se lidi chovají v práci lépe, nasadí masky, hezky vypadají a nekřičí na sebe. Když ráno otevřeme dveře jeho bytu, tak to pochopíme. Přímo proti dveřím je otevřená kancelář, z které se na nás usmívá okouzlující, pracující, upravená a milá asiatka😆. Už je nám to jasné. Ch. má pravdu!

Dokonce tu sídlí firma, která vyrábí brašny pro bikepacking Bedrock bags. Kolem dokola je park. Žije to tu. To by se všechno dalo pochopit, jenže ta budova je prostě speciální. Všechno je tady atypické, nic není podle pravidel a je tu miliony detailů! Od různých cyklo prvků všude možně, přes dřevěné mozaikové podlahy až po krásná loftová okna a střechu. Vzdávám focení. Kdo chce, nechť se podívá na stránky The Smiley Building in Durango —> https://smileybuilding.com

                                       

Když máme vše hotové, krabice odvážené aby splňovaly 23 kg limit, vyrážíme do pivovaru. Město má sice asi jen 20 tisíc obyvatel, ale neskutečně to tu žije, bez rezervace nemáme šanci. Až ve třetím pivovaru si nakonec dáváme první pivo na stojáka, a než ho vypijeme, uvolní se místo na baru, kde si zase dáme do nosu. Druhý pivo si dávám spíš jen ze slušnosti. Jmenuje se totiž Colorado Trail. Víc než dvě piva nezvládneme, i přesto, že to jsou jen 0,4l. To je asi největší důkaz, že nám CT dal zabrat.

Druhý den ráno letíme z nejroztomilejšího letiště domů. Durango má malinký letiště s čistě osobním přístupem. Je to radost. Čeká nás dlouhý let Durango - Dallas - Londýn - Praha.

Když nás Stan první den doprovázel na začátek trailu. Z ničeho nic na nás udělal nálet kolibřík a pak odletěl směrem po trailu. Jako kdyby nám tím chtěl říct: “pojeďte už, bude to parádní” a taky bylo. Jedinou starost, kterou si odsud odvážím je, jak se zbavit smůly. Není to krásný? Myslím tím smůly ze stromů, kterou mám všude na oblečení… no aspoň mám co googlovat na cestě domů. A chce se mi domů? Snažím se myslet na ty věci, na který se těším. Rodinu, kamarády a novinky, které pro nás mají😍.

Ztráty: Roman -4 kg

Já: nehubnu, moc krátká aktivita😂

Durango město všech typů kol❤️