OTT Oregon Timber Trail - Srdcová záležitost

Do Ameriky jsme se zamilovali díky loňskému závodu Tour Divide vedoucímu z Kanady do Nového Mexika přes Skalisté hory a čítající 4400 km. Jet tenhle legendární závod byl zážitek, ale my ještě dávno před ním snili o Oregon Timber Trailu. Článek na bikepacking.com popisující unikátní propojení sítě trailů vedoucích z jihu na sever přes Oregon nás zkrátka učaroval. Neskutečných 70 % po singletracku oproti třem procentům na Dividu. O dalším bikepackingovém dobrodružství bylo rozhodnuto na podzim 2018. Stačilo si pak zbytek roku nevšímat Romanova brblání. Prý jsem špatně nastudovala trasu a nevšimla si, že na celé 1070 km dlouhé trase je pouze šest míst, kde je možné doplnit zásoby jídla, a nesjet přitom desítky kilometrů z trasy. To my dva (nenažranci) prý nemůžeme přežít. A taky že ne. V cíli nám gpska ukazovala o 150 km víc. I přesto, že bikepacking jezdíme v jeho minimalistické podobě zhruba 6 let, v Oregonu nás čekala jedna novinka. Poprvé jsme jeli na celopérech (Canyon Spectral), a protože jsou hliníková, tak jsme maximálně odlehčili ostatní vybavení. Novinkou v Romanově výbavě byla zadní brašna Vole od Revelate Designs uzpůsobená na teleskopickou sedlovku. Já se rozhodla jet bez zadní brašny, chtěla jsem využívat teleskopu a být schopná přenášet kolo přes popadané stromy. Ano, slovo „timber“ (kláda) přímo v názvu této dálkové bikepackingové trasy není náhodou. OTT byl místy opravdu jeden popadaný strom vedle druhého, často bez možnosti obrovské kmeny obejít, a tak bylo nutné kolo přes ně "přehazovat".

 

FREMONT TIER

(najeto 364 km, nastoupáno 7097 m, 5 dní)

 

Fremont byl drsný, opuštěný a orientačně nepřehledný. Zdejší osamělost byla ohromující a asi nic vás na OTT neprověří více než jeho první část. Přirovnání z průvodce, že začíná uprostřed ničeho, je na místě. Dlouhé výšlapy, a ještě delší sjezdy, problémy s doplňováním vody a pocit, že na nás za každou další zatáčkou vyskočí medvěd nebo puma, nás provázely prvních pět dní, které bychom označili i za nejtěžší na OTT. Dobrodružství se vším všudy. Z Lakeview, nejvýše položeného městečka v Oregonu, šlapeme po šotolině ostře vzhůru na padesátý kilometr trasy. Začátek OTT kolem Crane Mt. (2544 m n. m.), který je i nejvyšším bodem na trase, stále leží pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. Není se čemu divit, bajková sezóna je tu krátká. Dalo by se říct, že než roztaje poslední sníh, začne padat první. Na vlnícím se hřebenu poprvé zjišťujeme, že trail může zmizet před očima a za pár metrů se znovu objevit a občasné bloudění a hledání trailu je zde běžné. Ve sjezdu nám radost kazí první spadlé stromy. Některé přeskočíme, některé podlézáme a čím dál míň jedeme. Před sebou vidíme už jen stromy popadané jak sirky, jeden přes druhý. Nejhorší je, že když se člověk na takovém místě ocitne, tak neví na jak dlouho a nezbývá mu nic jiného než se pohybovat kupředu. Johy skáče jak srna, až ji najednou ani nevidím. To je pro ni typické, chce být rychle pryč z krizového místa. Téměř dvě hodiny se proplétáme směsí stromů, než se dostaneme mimo tuhle spoušť. Najednou si však uvědomuji, že mám úsměv od ucha k uchu a Johy přede mnou si vesele výská. Singláč zaříznutý ve svahu se vlní jak had až dolů k řece. Čistá radost a štěstí. Všechno zlé je zapomenuté a my začínáme tušit, že podobné situace se ještě zopakují. Při západu slunce se myjeme v ledovém potoce a uleháme do stanu na okraji lesa v 1500 m n. m. Při ranní kávě nám přijde neuvěřitelné, že jsme dosud jezdili bikepacking bez vařiče. Náš cooking kit (malá bomba, vařič a titanový ešus) je při své váze 350 g k nezaplacení. V lesích kolem Cox Pass (1780 m n. m.) potkáváme jezdce na koních. Zdejší traily jsou tzv. „multi use“. Mohou je využívat pěšáci, cyklisté i jezdci na koních. Dodržují se zde jistá pravidla. Po deštích, kdy je v lesích bláto, se na traily nechodí, aby se stezky nerozdupaly. Proto je všude v Oregonu kondice trailů opravdu fenomenální. Jedeme i tlačíme do kopce a když uvidíme v dálce na vrcholu bílou chatičku, jen doufáme, že naše trasa nevede až tam. Postupně se trailem zařízlém ve svahu dostáváme na hřebeny a chatička se přibližuje. Najednou jsme ve výšce 2200 m n. m. a kocháme se výhledy z verandy. Poznáváme jednu z fotogenických „cabins“ s názvem Morgan Butte, kterou jsme doma viděli na fotkách. Je podvečer a bylo by krásné tu zůstat. Nejde to však bez předchozí domluvy s „rangers“, a tak sjíždíme jeden z nejlepších trailů na trase. Dvacetikilometrovým přírodním trailem spadneme o 700 výškových metrů až do údolí řeky Chewaucan. Potřebujeme doplnit zásoby, a tak sjíždíme po asfaltce devět km do městečka Paisley. Další možnost nákupu potravin je až za 100 km obtížným terénem v Silver Lake. Tam se sjíždí z trasy dokonce 15 km. Tomu se chceme vyhnout, a tak děláme zásoby na následujících 180 km, které budou z devadesáti procent po singlu. Počítáme, že nám to zabere asi tři dny. Segment Winter Rim znamená projet jednu z největších zajímavostí s unikátní geologií v celém Oregonu. Útes se zvedá oproti okolní krajině o téměř 1500 metrů a tyčí se nad prehistorickým mořem, z kterého dnes zbylo pouze veliké jezero Summer Lake. V místních jeskyních byly nalezeny nejstarší vzorky lidské DNA v Severní Americe a taky důkazy o osídlení Indiány staré 14 300 let. Stoupáme po trailu, až narazíme na spálené lesy, které musíme objet a napojit se na trail až na vrcholu útesu. Dostat se zase do výšky 2200 m n. m. na dvacátý kilometr téhle části nám trvá sedm hodin! Zde vidíme první majestátné výhledy na odpařující se jezero. Singláč, který vede po okraji zalesněného útesu, je asi nejvíc technický z celé trasy. Je plný volných oblých šutrů tzv. „chunky baby heads“. Místy úplně mizí, aby se po pár metrech znovu objevil. Skoro za tmy dorazíme vyčerpaní k dalšímu vyhlídkovému místu. Noční oblohu neposkvrněnou jakýmkoliv světelným smogem si příliš neužijeme, teplota se blíží k nule a fouká silný vítr, proto zalézáme do stanu. Ráno pokračujeme po útesu dál, s očima na stopkách. Vidět trail v té ztrácející se cestičce před námi chce hodně fantazie. Ze zamyšlení nás vytrhne kojot, který vedle nás běží jako splašený. Chvíli to trvá, než se dostaneme z útesu až pod Hager Mt. Po malém bloudění nakonec za soumraku uleháme uprostřed lesů. Ráno vyrážíme na naše poměry dost brzy. V sedm už postupně stoupáme ke kótě 2480 metrů s názvem Yamsay Mt. Z počátku se radujeme, jak je trail krásně vyčištěný od spadlých stromů. Jenže s přibývající výškou se objevují spadlé klády i sníh a trail se ztrácí. Propadáme beznaději. Nakonec to na vrchol krosíme zasněženou strání strmě nahoru a na vrcholu chvíli vstřebáváme tento zážitek. Náročnost stoupání nám naštěstí vynahradí sjezd. Nejprve deset kilometrů písčitého singlu s hupama jak na pumptracku. Čistý flow. Následně po červené šotolině postupně klesáme až do Chemultu, prvního města přímo na trase. Ubytováváme se v motelu, pereme věci, dokupujeme zásoby. Fremont nám dopřál pět dní bez signálu, a tak se připojujeme na wifi a posíláme zprávy domů, že žijeme.

WILLAMETTE TIER

(najeto 320 km, nastoupáno 5666 m, 4 dny + jeden den na trailech v Oakridge)

 

Z Chemultu jsme vyrazili vstříc další části OTT s názvem Willamette Tier. Narozdíl od spíše pouštního a suchého Fremontu nás tento úsek naprosto překvapil změnou krajiny, a zároveň uchvátil krásnou přírodou. Lesy postupně houstly. Stromy byly najednou vysoké a mohutné. A tak jsme se ocitli v tmavých, hlubokých lesích, kde ze stromů visely dlouhatánské lišejníky, které jako by nás chtěly pohladit. Pod koly se místo šutrů a písku objevila vlhká hlína a směs jehličí. Potoky byly plné vody z tajícího sněhu a my postupně propadali v totální hysterii z komárů, kterých tu kvůli vlhkosti byly desítky. Singláč vypadal, jako když ho někdo těsně před námi zametl a vedl nás kolem nespočet menších i větších jezírek. Jakmile jsme se však dostali na hranici 1600 m n. m. narazili jsme na sníh. O měsíc později bychom tu profrčeli bez většího zdržení a užili bychom si mírně klesající trail, jenže teď na konci června tady ještě odtávají hromádky sněhu, které leží v pravidelných odstupech na cestě před námi. Kazí nám to náš flow prožitek, když přes ně musíme kolo každou chvíli přenášet. Navečer nás čekala odměna v podobě sice kratšího, ale úderného sjezdu až k jezeru Timpanogas, u kterého je krásná dřevěná útulna. Bylo sice teprve kolem páté večer, ale my se rozhodli, že si údajně těžký sjezd, dlouhý 45 km, necháme až na zítřek. Jak dobré rozhodnutí to bylo, jsme ocenili hned druhý den. Ten večer bylo navíc vše načasované na minutu přesně. Zrovna když jsme vylezli umytí z jezera, že si postavíme stan, spustil se příšerný liják. Dali jsme zavděk útulně a zalezli dovnitř. Déšť bubnující na střechu nás ihned uspal. V noci nás vzbudilo ještě několik takových kratších, ale intenzivních přepršek. Netušili jsme, že je to i poslední velký déšť na OTT. Ráno vypadalo optimisticky, po nočních lijácích se mraky pomalu trhaly a nad jezerem Timpanogas vykoukla zasněžená hora Sawtooth Mt. (2225 m n. m.). Bylo tedy jasné, že o dvě stě výškových metrů nad námi v noci sněžilo. Sjezd do mekky mountainbikingu – městečka Oakridge (380 m n. m.) lemovaly staleté jehličnany a rozkvetlé rododendrony. Byl to přesně ten pralesní typ lesa, kde si člověk dovedl představit, že se tady opravdu může schovávat puma americká. Les na mě i přesto působí přátelsky, a tak se přestávám bát i medvědů. Pár by jich tu sice žít mělo, ale nejsou to žádní krvelační grizzly, ale malí černí baribalové, kteří jsou údajně plaší a spíše zvědaví než útoční. Šeptáme, pohybujeme se tiše, posloucháme zvuky pralesa, zurčení vody, zpěv ptáků. Vlhkost je maximální, a navíc po nočním dešti na nás ze všech rostlin kape voda. Za chvilku jsme mokří od hlavy k patě, jak se prodíráme divokými rododendrony, které lemují trail. Stromy jsou vysoké a obrostlé lišejníky tak, že není šance, aby jimi prošel sluneční paprsek. Že si připadáme skoro jako v deštném pralese umocní i fakt, že vidíme několik hadů, kteří se nám bleskurychle klidí z cesty. Terén je opravdu náročný, místy zarostlý singláč a obrovské popadané stromy nás opět zpomalují. Jsme rádi, že jsme se do sjezdu neuváženě nepustili už včera večer. Můžeme si ho teď řádně užít, a hlavně za světla fotit. Za tři hodiny jsme schopni naklesat 600 výškových metrů a ujet jen 25 km. Jsme už v poslední třetině klesání, když uslyšíme řev motorových pil a zanedlouho potkáváme i první "heros of trails.“ Jsou to dobrovolníci, kteří každoročně neúnavně obnovují stovky kilometrů trailů využívaných bajkery, pěšáky a jezdci na koních. Posledních 30 km si vychutnáváme rovinku a zpevněnou cestu. Ta nás podél přehrady Hills Creek Lake dovede do dříve těžařského městečka Oakridge. Dnes je Oakridge vyhlášený především svými traily, které se klikatí z vrcholků okolních hor a končí v tomto malém městečku, kde je vše koncentrované podél jedné hlavní silnice. Kromě trailů stojí za zmínku ještě přátelský bike shop Willamette Mountain Mercantile, Pivovar Brewers Union 180 a zelený obchod, kde jsou nabízeny produkty v Oregonu legální. V Oakridge máme naplánováno zůstat jeden den, shodit brašny a užít si traily nalehko. Vybíráme Dead Mountain Trail a rozhodně nejsme zklamaní. Celkem široký singletrek nabízí flow, pumptrek a na osmi km postupně naklesá 720 metrů. Bajkerů tu potkáváme spousty, nechávají se za 25 dolarů vyvážet nahoru na start. Opouštíme Oakridge cestou podél prastaré řeky Salmon Creek Falls směrem na Bunchgrass Ridge. Bunchgrass Ridge! O žádném úseku OTT se nevypráví mezi bajkery tolik, jako o tomto těžko dostupném a zarostlém hřebeni nad Oakridge. Hrozivě vypadající výškový profil je důvodem malé návštěvnosti a útrpného výrazu ve tvářích všech, komu jsme vyprávěli, že se tam chystáme. Přitom jeho downhillová část z Fuji Mt. až k břehům ledovcového jezera Waldo Lake je velkolepou výzvou pro každého bajkera. A jak řekl týpek v bikeshopu v Oakridge: "Bunchgrass is adventure!" Bylo to brutální stoupání nejprve po šotolinové cestě, kterou nahoře v sedle vystřídal singláč, po němž jsme se začali doslova škrábat na hřeben nad námi. Kolo se nedalo tlačit ani nést, jak bylo stoupání prudké. Posouvali jsme se s hekáním pomalu o desítky centimetrů vpřed a pohledem rozháněli mraky nad námi. Měli jsme štěstí, že zde už proběhla první brigáda čištění trailu, jinak bychom se na hřeben asi nikdy nedostali. I tak byl stále ještě dost zarostlý. Když jsme se přehoupli přes hranu hřebene, singláč tady byl nebezpečně zaříznutý ve svahu a Romana doslova katapultoval dolů ze srázu. Naštěstí pro něj to zrovna nebylo na otevřeném úseku vysokohorských luk, ale spadl do hustého křoví a díky tomu vyvázl bez zranění. Vyhnul se i popálení od jedovatého dubu. Ozdobou zdejších svahů jsou kromě dubů také gigantické jehličnany, které tu měly své kořeny ještě dříve, než první Evropané vstoupili na tento kontinent. Mysleli jsme, že projíždíme lesy plné borovic a smrků, ale ve skutečnosti tu rostly jehličnany typické pro severozápad Ameriky, tedy jedlovce, douglasky, jedle a zeravy. Jejich příjemná nasládlá vůně je pro mě synonymem americké přírody. Singláč nás dovedl k jezeru Small Lake, u kterého jsme postavili stan. Celou noc jsme poslouchali koncertní vystoupení snad stovky žab doprovázené houkáním sovy, nejspíše puštíka západního, jehož populace zde bohužel rapidně klesla při rozsáhlém požáru způsobeném žhářem v polovině devadesátých let. Willamette Tier končí grandiózním technickým sjezdem po svazích Mt. Fuji k jezeru Waldo Lake, které je druhým největším ledovcovým jezerem v Oregonu. Na jeho konci projíždíme spáleným lesem. S těmito ponurými tzv. mrtvými úseky lesa se na OTT nesetkáváme poprvé ani naposled.

 

DESCHUTES TIER

(najeto 168 km, nastoupáno 2202 m, 2 dny + 1 odpočinkový den v Sisters)

 

Ze zelených pralesních lesů se ocitáme opět v sušší části Kaskádového pohoří, ovlivněného sopečnou činností. Naštěstí je zde ale vody dostatek, protože Deschutes, to jsou hlavně vysokohorská jezera, která obkružujeme jedno po druhém. Na síť trailů, ležící v kopcích nad městečkem Bend, se připojujeme v oblasti Mt. Bachelor a Broken Top (2797 m n. m.), kde leží ještě spousty sněhu. Na severní straně hory jsme „zakufrovali“ na několik hodin v lese plném sněhových polí, naháněla nás bouřka a trochu pršelo. O to víc jsme se radovali, když jsme našli správnou cestu, navíc širokou šotolinovou. Těšili jsme se, že to konečně pojede, ale sníh nás opět strašně zpomalil. Na druhé straně hory sníh zrovna tál, takže jsme absolvovali několik brodů. Bylo šest večer a my měli najeto vydřených 50 km. Ještě 40 km nám zbývalo do vysněného městečka Sisters. Chtěli jsme sjet do Bendu, ale nakonec jsme to neudělali a pokračovali dál po trase OTT směr Sisters. Jaké štěstí! Protože pak to nabralo obrátky. Trail byl rychlý a nic nepřerušovalo jeho fantastický flow. Výhledy byly jedny z nejhezčích z celé trasy. Konečně se totiž před námi vynořily z mraků! Tři ségry! Tři zasněžené sopky. Three Sisters. South, Middle and North. Se západem slunce se ocitáme na Peterson Ridge, z kterého nás hravý singláč po nekonečných kličkách vyplivne, už zcela za tmy, ve westernovém městě. Překvapil nás všudypřítomný luxus a jeden dřevěný srub vedle druhého. V motelu se vidím v zrcadle a dost se leknu sama sebe. Mám ještě vytřeštěné oči z toho neuvěřitelného sjezdu a města, ve kterém jsme se ocitli. Ubyla jsem výrazně na váze, tělo samý štípanec a drápanec a na horním rtu se mi spojilo několik oparů v jeden velký. Špína je do nás tak zažraná, že nejde umýt. Následující odpočinkový den sníme o tom, jaké by to bylo mít celý den na ten včerejší fantastický čtyřicetikilometrový sjezd do Sisters. Poslední etapu části Deschutes jsme kopírovali Santiam Wagon Road – historickou cestu, která měla kdysi za úkol spojit západní a východní Oregon rozdělený Kaskádovým pohořím. Tím přispěla k hospodářskému růstu a rovnoměrnému osídlení obou regionů. Až na pár míst, v mapě označených nápisem: "very sandy", kde se nám kola bořila do hlubokého písku, byla tato etapa odpočinková a zakončená v kempu u jezera Fish Lake.

 

HOOD TIER

(najeto 353 km, nastoupáno 8529 m, 6 dní + jeden den odpočinkový u Triangle Lake)

 

Čtvrtá část s názvem Hood Tier začala famózně výšlapem na Crescent Mt. (1687 m n. m.) s otevřenými výhledy 360°. Znovu se kocháme pohledem na Three Sisters, který se neokouká, a zároveň poprvé spatřujeme Mt. Hood, 3402 m vysokou horu pokrytou stejně jako tři sopky sněhem. Z vrcholu klesáme do 500 m n. m. a brodíme Pyramid Creek, abychom se pak mohli znovu začít škrábat na Scar Mt. (1453 m n. m.) a den zakončit sjezdem k Tule Lake. Skoro jako každý večer bylo jezero cílem dne. Potu, kterého jsme se v něm potřebovali zbavit, bylo dost. Jeden z nejkrásnějších dnů. Výhledy, kvetoucí singletrail a večerní koupání v jezeře. Naše každodenní milovaná rutina. Další den nás konečně čekal sjezd po šotolině až k malému krámku v Idanze, který byl cca dva kilometry od trasy. Občerstvujeme se zmrzlinovým shakem. Skvěle vybavený obchod vším, co jsme potřebovali, nás dostatečně posílil na další dva výšlapy. Cestou z pětiset metrové výšky do 1400 m n. m. jsme se chladili v potoce a odhazovali zbytečné oblečení, protože bylo vedro. Pak sjezd a znovu to samé do 1600 m n. m. Tady jsme měli na výběr sice delší, ale zpevněnou cestu, nebo kratší stoupavý singláč. Den bez “hike a bike” jsme si neuměli představit, a tak jsme zvolili tlačení po singlu. Odměnou bylo jedno horské jezírko za druhým. Zdejší krása nás natolik okouzlila, že jsme se rozhodli tady zůstat i další den a ráno doplnit zásoby u Olallie Lake. Zdrželi jsme se tam půl dne a koukali na obraz před námi – Olallie Lake, za kterým byla zasněžená Mt. Jefferson (3123 m vysoká hora pokrytá ledovcem). Navíc trasu zde křížil Pacific Crest Trail (PCT), a tak jsme se bavili pozorováním vyzáblých pěšáků s obrovskými baťohy, kteří se přikolíbali ke krámku s divokým výrazem v očích a následně ho opouštěli s úsměvem, když v ruce drželi colu, nanuka a další pochutiny. Ráno si užíváme rychlých 30 km k Timothy Lake a luxusní singláč. Ke konci dne nás čekal náročný brod přes hlubokou řeku s proudem tak silným, že jsme se málem párkrát vykoupali. Stoupání až do kempu Bonny Meadow v 1600 m n. m. bylo naštěstí s odměnou v podobě meandrujícího potoka a zcela jasné noci s tisíci hvězdami nad hlavou. Druhý den jsme ještě třikrát vystoupali do 1800 m n. m. a ještě o trochu výš. Za balancování po útesu jsme si vysloužili výhledy na Mt. Hood., indiány nazývanou Wy’east. Trasa si nás dost dlouhou dobu „vodila“ nahoru a dolů z 1200 do 1300 m n. m., aby pak na deseti kilometrech klesla o téměř 800 výškových metrů. Ostrými switchbacky nás dovedla do Parkdale k místnímu pivovaru s krásnou teráskou s výhledem na Wy’east. Večerní cestu do kempu nám ještě okořenila puma, která přeskočila plot z ranče do lesa, jako by se nechumelilo. Poslední den nás čekala zamračená obloha, dusno k padnutí a jízda převážně po zpevněných cestách. Nezvyk. Do Hood River vedla změť trailů, mírně použitých a oježděných. Na to nejsme z divočiny úplně zvyklí, aby před námi někdo jezdil! Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat, že jsme v civilizaci, a přifrčelo k nám auto. Milá důchodkyně nám nabídla místo na kempování u ní na zahradě. Neskutečné. Akorát jak jsme byli celí vyplesknutí z té civilizace, tak jsme si pamatovali jen to, že bydlí u městského bazénu a že její dům poznáme podle auta, v kterém zrovna seděla. Když jsme pak špinaví jezdili po městě a ptali se lidí, kde najdeme městský bazén, jedna slečna nám řekla, že dole u řeky je pláž a umýt se můžeme tam. A taky že jo! Cíl trasy nás zavedl až ke Columbia River, a tak náš dvacetidenní výlet na OTT zakončujeme skokem do vody. Stay wild, yeah!