UNDRESS and DISAPPEAR

  Ráno se probouzíme v karavanu a říkáme si, jak skvělej by tu byl odpočinkový den. Cathedral Cabins -     americký venkov v tom dobrém slova smyslu. Chceme mít ale dojezd do Duranga co nejvíc v klidu, tak se rozhodneme přiblížit se pár desítek kilometrů pod vrchol. Ráno přijíždí bikepackerka a dá se do řeči s bikepackerem ze Skotska, který také jede CT, a už tady má asi třetí odpočinkový den. Nechápeme jak si můžou rozumět. Ona klasickej americkej slang a on dokonalý královský přízvuk.    Smějeme se tomu. Pak si tenhle Skoťák bere na R číslo a ukazuje mu, že žije v národním parku ve městě Keswick. Říká, že máme přijet na Highlands Trail. Říkám že nikdy a záhy se chytnu za pusu, že tohle nikdy tady už bylo několikrát. No nic. Loučíme se a vyrážíme směr nejvyšší vrchol na trase 4045 m n. m.  Jsme krásně odpočatí, trasa vede podél potoka, který lemují majestátné červené skály jak v Utahu. Cestou sjíždíme k jezerům, kde by měla být bohatou faunou, ale žádné zv...

  Už stoupáme asi dvanáctý kilometr, pořád na přímém slunci, všude kolem jsou vyschlé potoky, takže když uvidíme jezírko, tak Roman říká, že se tam s tou krávou, která je tam ponořená po hlavu, vykoupe. Když dojedeme blíž, tak zjistíme, že to není kráva ale los. Naštěstí prchá a uvolňuje R místo. Ten se ale už koupat nechce. Tak to byl náš první los! Konečně další zvíře které jsme ve volné přírodě ještě neviděli. Den ale začíná mrazivým ránem, poprvé máme na stanu led, teploměr hlásí v sedm hodin ráno tři stupně. Spacák mám skvělej, celou noc hřeje,    jako bych spala u kamen. Takže zatnout zuby, vylézt ven, obléct zmrzlé oblečení a jet. A bohužel zrovna sjezd, já nemůžu najít rukavice, tak místo nich nandavám ponožky a jedeme někam na slunce na snídani. K té jsou ramen nudle s čedarem, kafe a maliny. Mordor ze včera ještě tak deset kilometrů (= 2-3 hodiny) pokračuje a pak se nádherně svezeme zase kousek po trase Dividu. Jak už jsem někde říkala, příroda krásná, obrovská,...

Na tenhle den jsem se od začátku moc těšila, protože jsme měli protínat trasu Dividu v Marshal Passe nebo jak by řekl Fero: “pro našince to znamená  v sedle Marshall.” V roce 2018 vznikla v tomhle sedle spontánní fotka, kterou máme moc rádi, a tak jsme se těšili, jak si uděláme po pěti letech stejnou. Ráno se musíme z temného lesa doslova vyškrábat na hřeben nad námi. Když se přehoupneme přes hranu, zrovna přijíždí desítky bajkerů a pochvalují si, jakej má tenhle hřebenovej trail ze sedla Monarch úžasný flow. No to kdybychom věděli, tak si trasu místo tlačení upravíme.  Bajkeři se skupinově fotěj na hraně  a nechápou jak jsme se tam mohli s naloženým kolem vydrápat. No já taky ne. Takže sním půlku nutely, čímž si vysloužím výhru v soutěži o nejlepší snack. Amíci jsou prostě strašně švitořiví, nenechají tě chvilku bejt. Takže se od jednoho dozvídáme, že zná spousty Čechů a že k nim do města vozej slivovici a becherovku.  Hřebenový trail a sjezd do sedla Marshall bych si ještě...

  Já uprostřed noci v hlubokém temném lese: “Romane vstávej, slyšíš to? Já slyším jak ten medvěd sténá, že nemůže dosáhnout na to naše jídlo na stromě. Měli bychom něco udělat.” Roman: “Nojo, máme ho poprvé fakt dobře zavěšený. Vysoko nad zemí, a zároveň daleko od kmene A proč proboha nespíš? Dobrou.” Já teda ještě dlouho neusnu, než zjistím, že ty tlumený a jakoby vzdálený vzdechy jsou můj žaludek… No nedivte se, víte jak je každej zvuk uprostřed Rocky Mountains strašidelný? Samozřejmě ráno visí     jídlo na stromě neporušený. Z horkých pramenů jsme vyrazili směr Marshall Pass. Prvních cca 30 km jsme jeli po relativně vrstevnicovém singláči zaříznutém ve svahu, který ke konci nabírá spád. Klesneme až do výšky 2500 metrů, tak nízko už jsme dlouho nebyli. Uprostřed ničeho tu jsou další horké prameny, rekreační oblast a super krámek, kde mají všechno, co hladový    bikepacker potřebuje. Taky už před krámem dva stojí. Takže hodíme klasický small talk a kluci pak up...

Večer za blížící se bouřky a sílícího větru jsme si postavili stan a zase jsem měla ten pocit, že další den neujedu ani metr, jak mě všechno bolelo. Z nadmořské výšky jsem byla trochu zahleněná a pokašlávala, asi jako když uběhnete hodně rychle třeba 10 km. Bouřka se nám naštěstí vyhnula, spadlo jen pár kapek. Do rána jsme zregenerovali. I když já mám totálně namožený ruce, hlavně tricepsy. Nemůžu zvednout ruce nad hlavu a fakt mě bolej víc než nohy. Mrazivým ránem odjíždíme z Leadvillu. Modrá obloha a slunce v tak vysoké nadmořské výšce je oslepující. Celkově je člověku přes den tak zvláštně. Slunce praží, ale vzduch je studený, ale pak najednou cítíte, že na vás jde úžeh. Voda, kterou se chcete osvěžit, je ledová. Je to z extrému do extrému. Dneska máme jasnej cíl. Dojet do městečka Buena Vista a pořádně se nažrat a pak za ním asi 8 km zregenerovat v kempu s horkými prameny. Dnešní trasa je za odměnu, skoro žádné tlačení kola.  Výšlapy máme jen dva, lehce do výšky přes tři tisíce...

Tak jsme dnes čtvrtý den na cestě, jsem úplně hotová. Ani nevím co bylo před hodinou natož včera nebo předevčírem. Spíme ve 3200 m n. m.,  jsem po dnešku dost zahleněná a kašlu. Ale něco sem napíšu a snad někdy dopíšu předchozí dny. Ve stanu a na mobilu se píše úplně na h….. Takže co se dělo… Uprostřed noci nad námi letěl vrtulník. Jinak jsme se celkem vyspali. Jídlo na stromě zůstalo neporušené.  Vstáváme v pět a ještě za tmy vyrážíme vstříc prvnímu sedlu v nadmořské výšce 3807 m. Je to hovadina. Posledních 300 m jdu vždy 37 kroků a pak sbírám síly na další zvedání kola přes šutry. Nahoře jsou ještě zbytky sněhu. Sjezd je dost nepřátelsky strmý a zaříznutý ve svahu. Vůbec si ho neužiju. Jsem vyklepaná z tříhodinového tlačení nahoru.  Jsem to ráno zakřikla, když jsem do zprávy psala, že každý tlačení nahoru je odměněno fantastickým sjezdem. Takže když v poledne sjedeme do Cooper Mountain a máme najeto jen 16 km, propadáme panice. Rychle tedy dokupujeme jen pití a vyrážíme...

 Jestli mi něco někdy zásadně zlepšilo jízdu v terénu, tak jsou to dvě pravidla. První nejzásadnější je “kam se díváš, tam jedeš”. Zdá se to banální, ale bajkování je vlastně takový základ pozitivního myšlení. Takže pokud člověk jede po těžkým trailu a říká si: “z toho srázu nechci sjet” nebo “nechci najet na tenhle volnej šutr”, může si bejt skoro na sto procent jistej, že skončí dole ze srázu a volnej kámen mu při nejmenším bouchne o ráfek. No takže si takhle užíváme famózní sjezd do Breckendridge a v jedné zatáčce už skoro dole stojí vlasatej hajker. Já rázem zapomenu na pravidlo č. 1, čumim na hikera a najednou mu ležím u nohou. Vůbec nechápu jak se to stalo, protože trail je hladkej, možná je tam trochu víc toho suchýho klouzavýho prachu….  Jenže jak je to rychlý a nečekaný, tak pod sebe nestihnu dát ruce a nestihnu podržet hlavu a břiknu držkou a hlavně nosem přímo o zem. První co mě napadá je, že moje první plastická operace bude operace nosu. A pak hned, že se zlomeným...